Lov

6. kapitola

Přes noc napršelo, takže stejně bylo mokro a opět se nepracovalo. Tentokrát ode mě táta nic nechtěl, ale já jsem se stejně hned po obědě rozhodla jít do lesa. Napadlo mě, jestli bych tu neznámou dívku mohla zase najít. Oblékla jsem se do stejného oblečení jako den předtím, protože jsem nechtěla zašpinit čisté, kdybych náhodou zase spadla.

V lese jsem to místo našla docela lehce, ale celou dobu jsem se dívala pod nohy, aby se nestalo, že bych opět tak ošklivě sjela, jako předtím. Těsně před krajem, než jsem stihla začít slézat, jsem zaslechla něžný hlas „Co tady děláš?"

Rychle jsem se podívala vedle sebe a všimla si nádherné dívky. Pousmála jsem se „Chtěla jsem tě lépe poznat..."

„Je to nebezpečné," rychle zareagovala.

„Tentokrát jsem si dávala pozor, celou dobu jsem se dívala pod nohy jen proto, abych z toho znova nesjela..." odpověděla jsme s výdechem, než jsem dodala „včera jsem se tě kvůli tomu nemohla na nic zeptat..." neznámá ale nereagovala, jen mlčela a hleděla mi do očí. Mírně jsem se pousmála „Jak se jmenuješ?"

„Já..." zamyslela se, jako kdyby přemýšlela, jak se vůbec jmenuje. Je možné zapomenout své vlastní jméno? „Lesana..." odpověděla mi.

„Lesana?" překvapilo mě to „To... to je neobvyklé..."

Lesana se pousmála „Vážně? A jak se teda jmenuješ ty?"

„Kristýna, ale můžeš mi říkat Týno," pronesla jsem klidně a natáhla k ní ruku „těší mě."

Dívka se chvilku zdráhala, než mi nakonec tu ruku podala a trochu si se mnou potřásla „Taky mě těší," řekla s něžným úsměvem, než mě pustila.

Nastala mezi námi chvilka ticha, podrbala jsem se po hlavě „Co takhle se trochu projít, nebo si někde sednout?"

Opět po nějakou dobu nereagovala, než přikývla „Kvůli mně ses zranila. Je to to poslední, co bych pro tebe mohla udělat..." pousmála se.

„Jak kvůli tobě?" ušklíbla jsem se „Vždyť jsi mě pak vyléčila!"

„Ne... o tom nemluvím..." otočila se na mě a pohlédla mi do očí „mluvím o tom, kdy jsi mě sledovala a skončila poškrábaná..."

„Eh?" podrbala jsem se po hlavě „To byla stejně moje vina... neměla jsem tě sledovat už od samého začátku..." řekla jsem, a pak jsem si ještě v hlavě dodala, i když toho nelituju.

Zamyslela se „Možná, že máš pravdu, ale stejně jsem se měla zastavit a pomoct ti..."

Usmála jsem se a chytila ji za ruku „To jsi mohla, protože jsem tě stejně nakonec našla."

Lesana se nervózně zasmála „Nikdy jsem nečekala, že mě tam dole najdeš... moc lidí do toho lesa nechodí a když jo, tak nikdo nechodí dolů..."

„Pravda, taky bych tam nešla, kdybych dávala pozor..." zasmála jsem se.

Dívka vydechla „A teď jsi ještě k tomu chtěla přijít znova, i když ses zranila... neměla bys sem vůbec chodit, je to nebezpečné..."

„No ale byla jsi tu..."

„A co kdybych tu nebyla?!" její hlas působil, jako kdyby se ozval celým lesem, připomínalo mi to ozvěnu, i když to nebylo přímo ono.

„Tak bych opatrně sestoupila. Už vím, že to tu je, už bych si dala pozor. Nemusíš se bát..." zareagovala jsem klidně.

Lesana na mě chvilku beze slova hleděla, než se s kývnutím vydala jedním směrem „Tak pojď na tu procházku..."

Usmála jsem se. Trochu jsem se bála, že chtěla odejít beze mne, protože by mě mohla mít plné zuby. Rychle jsem ji dohnala, abych mohla jít vedle ní „Ty tady žiješ?" zeptala jsem se ji.

„Jo... jsem přivázána k tomuto místu, nemohla bych odejít, ani kdybych chtěla..."

Překvapilo mě to, než jsem sklopila hlavu „To mi je líto... a... to tu žiješ sama?"

Lesana se zatvářila překvapeně „Jak žiju sama? Mám tu hodně společnosti, je tady spousta ptáků, lišky, mývalové, veverky a tak..." ani mě její slova nezarazila. Den předtím mě přeci jen zachránila před vraživými ptáky, vlastně je možné, že... „Ty ptáci ze včera mě vlastně chránili... často útočí na lidi, kteří se náhodou objeví v mojí blízkosti..."

„Oh?" vydala jsem, ze sebe. Dívka vypadala trochu ustaraně, takže jsem se tomu prostě jen zasmála „Tak to jsou skvělí hlídači!"

Lesanu to zarazilo, zjevně moji reakci nečekala „Jsi zvláštní..." vydala ze sebe.

„To už jsem slyšela mockrát... ale nebudeme si lhát, ty jsi tady ta zvláštnější!"

Rozesmálo ji to, což mě potěšilo. Její upřímný smích byl vážně nádherný stejně jako ona. Spokojeně jsem se usmála a zaposlouchala se „Máš pravdu," řekla poté, co se přestala smát. Všimla jsem si, že se náhle na Lesanině rameni objevil malý ptáček. Natáhla jsem se k němu, z nějakého důvodu jsem ho chtěla zkusit pohladit „Být tebou bych to nedělala..." řekla klidně.

„Oh!" vydala jsem ze sebe a rychle se napřímila dávajíc ruku od zvířete.

„Tenhle je zrovna jeden z těch útočných," na chvilku se zamyslela, než dodala „vlastně myslím, že vy dva jste se už potkali..."

„No tak to jsem nemusela slyšet..." tiše jsem se zasmála. Ten pták mě trochu začal děsit a to na první pohled vypadal tak nevinně a roztomile „když se na něj tak dívám, tak skutečně vypadá vražedně... jako kdyby měl v plánu vyvraždit celé lidstvo..." pronesla jsem, to stvoření vážně působilo děsivěji, čím víc jsem se na něj dívala.

Lesana se zasmála a pohladila ho palcem po hlavě, což mu zjevně vůbec nevadilo „Až tak vážně to nemyslí... je to jen můj malý ochránce," pták se náhle ozval „no dobře, jsi velký ochránce..."

Usmála jsem se, byla jsem ráda, že dívka nakonec nebyla osamělá a měla nějaké přátele, i když to byla zvířata. Blondýna mi pak ukazovala les a hlavně mě upozorňovala na další možná nebezpečná místa, což podle ní byly i jen vystouplé kořeny. Měla jsem menší obavy, co si o mně myslí,

„Myslím, že bych už měla jít..." vydechla jsem a podívala se na hodinky. Čas utekl rychleji, než jsem si to sama uvědomila.

Dívka přikývla „Dobře, tak tě doprovodím domů..."

„Děkuju," řekla jsem vesele a spolu jsme vyrazily směrem ke mně domů „myslíš, že se někdy spřátelíme?" pronesla jsem klidně hledíc na „dravce", který jí seděl na rameni.

Lesana se zasmála „Samozřejmě..."

Cesta uběhla mnohem rychleji, než jsem čekala a už jsme opět stála na kraji lesa loučící se s nádhernou dívkou „Uvidíme se zase jindy..."

Tentokrát mi neřekla sbohem, ale místo toho pronesla „Co s tebou mám dělat..."

Zasmála jsem „Nic nezmůžeš!" řekla jsem a rychle jsem šla domů, kde mě čekala už ustaraná mamka. Poté co mě ale uviděla, tak mi vynadala, že kde jsem byla tak dlouho, a co jsem tam dělala a podobné otázky. Nebyla jsem na ni naštvaná, moc dobře jsem věděla, že se o mě jen bála. Poslechla jsem si teda vše, co mi chtěla říct se sklopenou hlavou, než jsem spolu s jídlem šla do svého pokoje.