Lov

10. kapitola

Naštěstí se nám povedlo plot dodělat, takže jsem počítala s tím, že další den po mně táta nebude nic chtít, nebo že mu alespoň uteču do lesa ještě předtím, než přijde. Ráno jsem udělala drobný úklid jako vždy, naobědvala ještě před dvanáctou, aby nebylo riziko, že mě otec uvidí a znova zaúkoluje nějakými jeho blbostmi, jež si vycucával z prstu. Pak nastala příprava na můj plán, ačkoli bylo horko, tak jsem si vzala tepláky, mikinu, rukavice, šátek a dokonce i zimní čepici, měla jsem to všechno jako ochranu před útočnou zvěří, kterou by na mě mohla Lesana poslat. Přes záda jsem si přehodila ještě batoh, do kterého jsem si dala dvě jablka a jednu bramboru, a pak vyrazila na cestu. Nevšimla jsem si, že by byla v lese krmítka, ale možná, kdybych jim to hodila, tak by měli menší chuť po krvi a raději se budou věnovat dužnatému krmivu.

Sotva jsem vyšla z domu a cítila jsem, jak mi po tváři začal téct pot. Pokusila jsem se, co nejrychleji dostat přes slunečnou pěšinu do lesa doufajíc, že tam bude o trochu větší chlad. Sice se to vyplnilo, ale příliš mi to nepomohlo. Trochu jsem si rozepnula mikinu „Neměla jsem si pod to brát tričko..." zaskučela jsem. Zaslechla jsem šustot listů, úplně jsem zapomněla na vedro a instinktivně jsem vzala do rukou batoh „Lesano?" pošeptala jsem ohlížejíc se kolem, naneštěstí jsem nezaslechla žádnou odpověď. Zklamaně jsem vydechla, než jsem se ale opět narovnala a pokračovala ve své cestě, prvně jsem měla v plánu jít na tu krásnou louku, kterou mi blondýna ukázala.

Tam jsem dívku neviděla, pouze jsem tam spatřila pár zvířat, která opět odpočívala. Všechna ale zpozorněla, jakmile jsem se tam objevila a dokonce se na mě ohlédla, přesto žádné nezačalo utíkat „Hej... nevíte, kde je Lesana?" zeptala jsem se jich, jako kdyby mi mohly rozumět a dokonce mi i odpovědět. Náhle se zvedla liška, která tam klidně ležela, ale nevypadala, že by mi chtěla odpovědět, naopak na mě vycenila zuby „Maso pro tebe nemám..." zareagovala jsem dělajíc pár kroků dozadu, než jsem se rychle otočila a rozběhla se pryč doufajíc, že moje nohy jsou rychlejší, než ty liščí.

Pravděpodobně jsem je prostě vyrušila a to zvíře je chtělo chránit? Nebo prostě chtělo klid? Každopádně to nevyšlo a musela jsem zkusit svůj druhý typ. Doběhla jsem ke kopci, kde jsem se seznámila s Lesanou, ale nesklouzla jsem z něj. Prvně jsem se ohlédla za sebe, jestli mě dravec nesleduje, ale už jsem tam nikoho neviděla. Na chvilku jsem si sundala čepici cítíc, jak jsem pod ní měla úplně mokré vlasy. Stálo mi to za to? Nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet, samozřejmě, že ano. Opět jsem si nandala pokrývku hlavy, která měla sloužit jako brnění a stoupnula si na samotný kraj kopce „Dobře, jde se na to..." jenže jsem nesešla dolů. Ne, protože by mě dívka zastavila, ale protože jsem si vzpomněla na to, že mě sem minule nechtěla vzít. Nechtěla jsem ji ještě víc naštvat, takže jsem si nakonec sedla k náhodnému stromu „Tak co teď..." tohle jsem nedomyslela. Kdybych na ni zvolala, tak i kdyby tam byla, by mi nemusela vůbec odpovědět a naopak by se mi chtěla vyhnout. Za to, pokud bych zamířila dolů na její tajné místo, tak bych ji mohla ještě více podráždit, než je teď.

„Tohle je na nic..." vydechla jsem a sundala jsem si čepici, šátek, rukavice i mikinu. Vzala jsem si do rukou batoh a vyndala z něj jablko „třeba mě něco napadne..." kousnula jsem do ovoce s výdechem. Nic nešlo podle plánu, ale jaký byl vlastně plán, že na mě nezaútočí liška, ale všechno ostatní? Teď jsem tu jen seděla na jehličí spadaného ze stromů a jedla návnadu.

Na chvíli jsem zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků přírody, zpěv ptáků, šustot listí a poté i melodický hlas „Neříkala jsem ti, že se sem nemáš vracet?" dívka nezněla už tak naštvaně, jako když jsem ji viděla naposled.

„Já..." rychle jsem si stoupnula s jablkem v ruce „chtěla jsem se omluvit!" chytila jsem Lesanu za paži ještě předtím, než mi stihla utéct „Omlouvám se..."

„Nemáš za co..." zareagovala blondýna a odvrátila ode mě hlavu „přeci jen není to tvoje vina... vždycky to tak je..." její hlas působil smutně.

„O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.

„Prostě nechci, aby ses se mnou opět bavila jen kvůli nějakému očarování!" dívka se začala klepat, to byla až tak zoufalá? „Ani nevím, proč jsem za vámi v první řadě vůbec šla... proč jsem se na tebe chodila dívat..."

Na chvilku se odmlčila, myslela jsem, že je to čas pro mě mluvit „Lesano, já..."

„Proč jsem byla tak ráda, že se se mnou bavíš..." otočila se na mě a až teď jsem mohla pořádně vidět, jak smutně se tvářila. Působila, že má na krajíčku „vždyť jsem vždycky byla se zvířaty ráda, ale přesto..."

Nechápala jsem, co se děje v její hlavě a hlavně, kde byl problém, proč zněla, jako kdybychom se najednou nemohli bavit? „Lesano, taky jsem se vždycky těšila na rozhovory s tebou," usmála jsem a chytila blondýnu za ruku, abych ji už nemusela, tak křečovitě držet.

„To ale necítíš ty..." pronesla a sklopila hlavu „to nejsou tvoje pravé emoce."

„Jak moje pravé emoce?" nechápala jsem ji „Jsem si jistá, že to co cítím, je skutečné... Lesano, jsi jediná osoba, se kterou tady můžu skutečně mluvit a jediná osoba, se kterou jsem se kdy cítila takhle dobře..."

„No vidíš... to dělá to kouzlo..."

Pustila jsem jablko na zem, abych mohla Lesaně zvednout hlavu „Poslouchej mě taky už! To co cítím, nejsou žádná kouzla, je to skutečné! Ano, je to nové, ale určitě je to skutečné!"

Blondýna mi hleděla do očí „A... jak si tím můžeš být tak jistá?" pošeptala.

Nechtěla jsem ji vidět takhle smutnou, ale zároveň jsem si nemohla pomoct a myslet na to, jak nádherná byla, i když měla trochu narudlé oči. Já bych určitě vypadala příšerně „Nemůžeš mi taky jednou věřit? Kdyby mě k tobě lákala kouzla, tak bych se za tebou určitě bezhlavě pustila dolů ne? Ne?" usmála jsem se „Nebo bych se pustila do křížku se zvířaty, jen proto, aby mi prozradila, kde se nacházíš!"

Dívka se tiše zasmála „Možná máš pravdu..."

„Určitě mám pravdu!" otřela jsem Lesaně imaginární slzy „Tak už neplač, nebo mi tvoji ochránci budou chtít vyklovat oči..."

„To bych nedopustila..." působila už o trochu veseleji, tak jsem ji nejspíš úspěšně potěšila, ačkoli jsem si stále nebyla jistá, o čem vůbec mluvila. Jediný, co jsem věděla určitě, bylo, že tyto pocity jsou skutečné a ne žádný výmysl, anebo kouzla, jak to nazvala.