Lov

25. kapitola

Seděla jsem zamyšleně v pokoji a do notebooku jsem si zapisovala nápady, co se týče přeučování Maxe. Neměla jsem zkušenosti s přeučováním psa, vlastně Max byl můj první pes, o to těžší to všechno bylo. Přesto jsem byla na sebe pyšná, pousmála jsem se, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Zpátky k tématu. Bylo by snadné ho přeučit na sedni, lehni, ale stejně se mě držely obavy, co by táta udělal, když by pes neběžel něco hledat. Takže jednoznačně od nich musel utéct... možná, aby na ten povel běhal? Ale nebylo by možné ho zastavit, nebo by se naopak zastavoval sám, což by představovalo další riziko... co běžet k sobě do boudy? Ne, to by bylo dost nápadné už, když bych ho to učila... s výdechem jsem položila hlavu na stůl. Zapojila jsem svůj mozek na maximum a stejně jsem nemohla na nic přijít. Vydechla jsem, možná jsem na to šla ze špatného směru. Začala jsem vyhledávat něco o výcviku loveckého psa na internetu, co všechno měl umět... Co kdyby místo toho měl najít něco jiného... nebo někoho jiného. Ušklíbnula jsem se „Jsem genius..."

„Pojď nám pomoct!" přerušil mě ze sebechvály matčin hlas. S výdechem jsem se zvedla a rychle jsem šla za ní. Přišlo mi, že si našli vždycky něco jen, protože mě chtějí udržet od lesa. Takže jsem ráno a často ani odpoledne neměla čas, a pak jsem byla z jejich nápadů akorát tak vyždímaná, kdy jsem si prostě lehla do postele, kde jsem pouze přemýšlela nad tím, jak se jim daří neustále vymýšlet další blbosti.

Konečně jsem se ale rozhodla doslova utéct z domova a nešla jsem sama. Ne, vzala jsem si sebou i rukojmího, který překvapivě vypadal dost natěšen. Max mi šel u nohy a rozhlížel se vedle sebe, přičemž stále vrtěl ohonem „Ahoj Týno," řekla s úsměvem Lesana, zatímco mi šla naproti.

Kdybych měla ocas, tak bych jím určitě začala taky zběsile mávat. Vzpomněla jsem si na psa a rychle jsem sklopila hlavu, ten se ale na mě zrovna také podíval. Popozvedla jsem obočí „Nevím, na co myslíš, ale mysli rozumně..." pronesla jsem vážně „zatím ti to jde..." chvíli se nic nedělo, takže jsem ho pohladila po hlavě a začala chválit už jen za to, že nezačal dávat jakékoli náznaky, že chce vraždit blondýnu.

Dívka za mnou se smíchem došla a rovněž si Maxe pohladila „Co s tebou mám dělat...." Její ruka se pak přesunula na moji hlavu a něžně mě navedla k jejím rtům. Daly jsme si letmou pusu „Šikovná..." usmála se.

Rychle jsem se od ní odtáhla cítíc, jak mi rudnou tváře vztekem „Nedělej si ze mě legraci!" několikrát jsem zadupala na místě, což ji velmi pobavilo. Věděla jsem, že tomu nebylo úniku, takže jsem se rozhodla to nechat být a zachovat si alespoň trochu své důstojnosti. Odkašlala jsem si „Takže... napadlo mě, že bychom mohli Maxe přeučit jeden povel, kdy by místo jelena... tebe... hledal mě."

Lesana popozvedla obočí a dala ruce v bok, zjevně ji ten nápad nepřišel tak dobrý jako mě „Neříkala jsem ti, že i když mi chceš pomoct, tak při tom nesmíš ohrozit své zdraví? To byla moje hlavní podmínka..."

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Max mi neublíží! Psi mají zakázáno zvěř nahánět a on je tady vlastně jen od toho, aby tě našel a dovedl mého tátu k tobě. Takže, kdyby ho to zavedlo za mnou, tak by mi táta určitě neublížil, maximálně by mi vynadal..." pousmála jsem se snažíc se ji přesvědčit „ten povel bychom ještě trochu upravily, aby bylo mnohem jasnější, že jde za mnou... třeba by mě prostě vesele vítal místo pouhého ukazování..."

Blondýna se zamyslela, než přikývla „To... to zní rozumně," pyšně jsem přikývla nad svojí genialitou a natáhla jsem se k ní pro další pusu, jenže ona byla stále zabraná do svého přemýšlení, takže jsem tam chvíli stála jako idiot, než jsem to s výdechem vzdala.

„Už jsem na internetu četla, jak se ten povel učí. Takže, když na to půjdeme pomalu a klidně spolu, tak bychom ho to mohli přeučit..." anebo ho přinejhorším natolik zmást, že kdybychom to nestihly, tak stejně nebude schopen tátu zavést k jelenovi. Dívce jsem prvně vysvětlila postup našeho přeučování. Prvně jsme měli pouze stát vedle sebe, dát mu povel a pak ho nasměrovat ke mně. Když by se už automaticky otáčel na mě, tak bychom se od sebe oddalovali, až bychom nakonec zkusili i kličkování a dokonce i chození dál od něho. Nevěděla jsem, jak to bude vypadat v realitě, protože jsem to nikdy nezkoušela a vlastně jsem o tom četla pouze v článku.

Po domluvě jsme ho začaly učit, prvně jsme mu několikrát povel zopakovaly, a když vypadal, že se začíná chytat, tak jsme si spolu daly procházkovou pauzu, než jsme to zkusily znova, abych ho opět nasměrovala od Lesany k sobě. Takhle uteklo celé odpoledne a... bylo to trošku zklamávající, protože jsem s blondýnou nemohla moc flirtovat, jestli to, co spolu děláme, mohu nazvat. Když se blondýně začalo zdát, že je pozdě, tak mě samozřejmě opět vyhnala domů. No... nemohla jsem tam zůstat věčně, myslím, že by to bylo týrání zvířete, protože Max působil taky už dost unaveně. Přivázala jsem ho opět k boudě, a pak jsem šla do baráku, kde už na mě čekala matka a vypadala naštvaně. Bylo možné, že se bála o mě? Ovšemže ne „Jaks mohla být tak dlouho s Maxem venku?! Vždyť toho psa úplně utaháš..."

„Eh..." vypadlo ze mě. Podrbala jsem se po hlavě přemýšlejíc, jak mám zareagovat „Vypadal spokojeně? Alespoň jsem ho pořádně vylítala..." a odkdy se zajímáš o našeho psa?

Mamku ale brzy přešel vztek „Dej si něco k večeři a umyj se..." řekla už klidným tónem a šla do obýváku „víš, že ti brzy začne škola? Už končí léto..."

Polknula jsem „Vysoký začínají dýl..." ale musela jsem se raději podívat, protože jsem sama nevěděla kdy. Taky jsem slyšela, že jako první ročník začínáme dřív. Chytila jsem si hlavu, už jsem neměla tolik volných dní, ale musela jsem stihnout ho to přeučit ještě předtím, než jsem odjela na kolej. Vzhledem k tomu, že mě hnal čas, jsem chodila s Maxem za Lesanou v každou svoji volnou chvíli a snažila se mu povel vštěpit do hlavy, co nejrychleji.