Lov

8. kapitola

V ten večer mi ještě táta se zklamáním řekl, že se další den z práce dříve nevyvlíkne, čehož jsem chtěla okamžitě využít. Ráno jsem vstala a v klidu se nasnídala, pak jsem ještě v rychlosti udělala drobný úklid, než jsem se podívala z okna. Doufala jsem, že tam uvidím bílého jelena, nebo dívku, která by na mě čekala, ale bylo tam prázdno. Vydechla jsem, pochopitelně. Občas nás vyhlížela, nemohla ale přeci každý den pozorovat náš dům od rána do večera, o to víc, když se tady teď nic nedělo. Pokrčila jsem rameny a převlékla jsem se z pyžama do oblečení, ve kterém jsem pracovala s tátou.

Vzala jsem si ještě hodinky, abych mohla kontrolovat čas a vrátit se předtím, než mamka přijde z práce. Nechtěla jsem zároveň riskovat, že bych ztratila mobil. Zamkla jsem za sebou dveře, a pak jsem se rozběhla k lesu. První místo, kam jsem měla v plánu jít, byla roklina, kde jsem ji našla už dvakrát „Už zase máš v plánu sjet po zadku?" zaslechla jsem mě již známý hlas, když už jsem se přibližovala k mému plánovanému místu.

Rychle jsem se otočila na Lesanu s úsměvem „Šla jsem tě hledat!"

Blondýna vydechla a ťuknula mě prstem do čela s vážným výrazem „Kolikrát ti mám říkat, že je to nebezpečné?"

Ušklíbla jsem se „Určitě to není tak nebezpečné, když vím, že to tam je..." zamyslela jsem se a chytila ji pak vesele za ruce „Co takhle kdybychom tam šly teď?! Alespoň bych ti ukázala svoje horolezecké schopnosti!"

„Cože?" z dívky vypadlo, ale to už jsem ji táhla k díře „Týno..." trochu mě zarazilo, jak nervózně zněla. Mluvila tak tichým hlasem, že jsem ji sotva slyšela přes svoje vlastní kroky.

Ohlédla jsem se na ni a pustila ji „Lesano?" polknula jsem, došlo mi, že jsem byla až moc unáhlená „je to něco jako tvoje tajné místo? Promiň..." podrbala jsem se po hlavě a nervózně se zasmála „můžeme se tady prostě jen projít..."

Blondýna se pousmála „Děkuju," ačkoli byl malý, tak její úsměv vypadal nádherně, tak kouzelně. Dala jsem si rychle ruce do kapes, abych neměla chuť ji zase jakkoliv chytat, protože jsem si nebyla jistá, jestli to je vůbec Lesaně příjemné „ukážu ti tu jiné hezké místo, o kterém nemůžeš nikomu říct," dodala a přitom na mě mrkla.

Zarazilo mě to, nakonec jsem přikývla „Hádám, že tam nebude žádná roklina," pronesla jsem s úšklebkem. Dívka na to nereagovala a zamířila na místo, které mi chtěla ukázat „Už jsem v tom lese strávila nějaký čas a jsem překvapená, že je tu něco, co jsem ještě neviděla..." dodala jsem.

„No, třeba jsi tam byla," usmála se „nemůžu přeci vědět všechno."

„Ne?" překvapilo mě to „Já myslela, že bys mohla komunikovat se všemi zvířaty kolem a ty by tě takhle informovaly..."

„Neposílám zvířata tě sledovat," zasmála se Lesana „většina je naopak plachých a raději se lidem vyhýbá..."

„Nebo se je snaží zabít," nemohla jsem si odpustit poznámku.

„To jsou jen někteří ochránci, ale už jsem jim řekla, že ty nejsi nebezpečná, Týno," pronesla něžně.

Polknula jsem, začalo to být těžké se bránit jejímu kouzlu „A kde je ta vražedná sýkorka? Doufala jsem, že se spřátelíme..."

Z Lesany vyšel upřímný smích „Mám ho přivolat?" zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou „Ne... být jenom s tebou má taky něco do sebe," pousmála jsem se při pohledu na její veselou tvář. Bylo to zvláštní, působila mnohem otevřeněji, než když jsem ji viděla prvně, jako kdyby mi věřila více než předtím. Už předtím se na mě něžně usmívala, ale teď... teď to byl upřímný smích, který byl tak okouzlující.

„Myslíš?" zeptala se mě blondýna „Tak to nevím, jestli na tom místě budeme mít tolik soukromí... často tam tráví čas ostatní zvířata..." ohlédla se na mě „ale také je možné, že je tvoje přítomnost vystraší..."

„Oh, to bych nechtěla, budu hodná a nebudu je rušit!" konečně jsme došly k místu, které mi chtěla ukázat. Jednalo se o květinovou louku, kterou ohraničoval les. Skutečně jsem nevěděla, že tu takové místo vůbec je „Jak?" vydala jsem ze sebe.

Lesana se tiše zasmála „Je to dobře schováno vzhledem k tomu, že se jedná pouze o malý prostor uvnitř velkého lesa..." všimla jsem si, že na pláni relaxovala spousta zvířat. Dívka si zřejmě uvědomila, jak fascinovaná jsem tím byla „je to kouzelné že?"

„Ne tak kouzelné jako ty," vypadlo ze mě s úsměvem, přitom jsem ale stále věnovala plnou pozornost našemu okolí.

„Cože... co tím myslíš?" trochu mě její překvapila její reakce.

Pohlédla jsem ji do tváře a s velkým úsměvem jsem ji řekla „Jsi prostě kouzelná a okouzlila jsi mě. Vždycky se těším, až tě uvidím a budu si moct s tebou povídat..." začala jsem litovat, že jsem si nevzala mobil, ale pouhé hodinky „příště si s sebou vezmu mobil..." vydechla jsem.

„Jdi pryč..." náhle řekla blondýna. Překvapilo mě to, ale nepohnula jsem se.

„Co se stalo?" nervózně jsem se zeptala, jenže Lesanin pohled byl děsivý a nakonec jsem udělala jen pár kroků zpět „Udělala jsem něco?" dívka mi nic neřekla, stále se na mě ale naštvaně dívala a rukou mi ještě naznačila směr, kterým mám jít domů „Ale... ale já nechci... chci tady být s tebou..." pošeptala jsem, přitom jsem cítila, jak mi buší srdce a jak se třesu.

„Vypadni!" tentokrát se její hlas ozval celou loukou, ne-li celým lesem. Všimla jsem si, že zvířata za ní přestala se svojí dosavadní relaxací a pohlédla na mě. Měla jsem pocit, že i jejich oči mě vyháněly. Jakmile jsem viděla, že se první zvedat, tak při vzpomínce na tehdejší útok od malých ptáků, jsem se raději otočila a rychle se rozběhla domů. Přitom jsem cítila takový zvláštní chlad, jako kdyby vůbec nebylo léto.

Nohy mě hnaly jako o život a aniž bych si to uvědomila, tak jsem se objevila před naším domkem. Hluboce jsem oddechovala, zatímco mi na záda dopadala sluneční paprsky, které mě opět ohřívaly. Vydechla jsem a odemkla jsem dveře, teď nemělo cenu se vracet, protože bude jednoznačně naštvaná. Vešla jsem dovnitř a pohlédla do prázdného bytu „Ale proč?" pošeptala jsem.