Lov

20. kapitola

Když jsem se vrátila zpátky domů, tak jsem viděla tátu stát u kusů dřeva s papírem v ruce „Co to je?" zeptala jsem se ho.

„Pomůžeš mi postavit boudu..." odpověděl mi docela klidně.

„Boudu?" popozvedla jsem obočí.

„Ano, boudu pro psa..." měla jsem hned několik otázek. Pro jakého psa? Ví, o tom máma? Proč ti vlastně musím pomáhat, to nezvládneš sám? Raději jsem ale mlčela „tak dělej, budeš mi držet tyče, jak ti řeknu..."

„Dobře..." šla jsem k němu. Byla jsem dost zklamaná, protože jsem kvůli něčemu takovému musela opustit Lesanu. Začala jsem tátovi držet kusy dřeva, jak chtěl a uznával za vhodné. Trvalo mu to dost dlouho a ticho, které mezi námi panovalo, tomu moc nepomáhalo „Takže ty koupíš psa?" zeptala jsem se, nakonec mě zvědavost přemohla.

„Ano, pro tebe..."

Popozvedla jsem obočí „Proč pro mě?" já psa nechtěla. Ne, že bych měla něco proti těmto zvířatům, ale nechtěla jsem se o to starat.

„Drž tu desku pořádně!" vynadal mi táta. Protočila jsem oči a opět se začala soustředit na pozici, ve které jsem držela ono dřevo „Protože poslední dobou básníš o zvířatech, tak mě napadlo ti koupit psa..." to mi nemohl koupit radši kočku? Nebo ptáčka? To by dokonce odpovídalo více předmětu mého zájmu poslední dobou. Radši už jsem ale mlčela, protože jsem měla podezření, že si ten důvod vycucal z prstu a ve skutečnosti si ho chtěl koupit ve svůj prospěch. Třeba na hlídání zahrady... otočila jsem se na les, nebo možná loveckého psa na něco horšího „Kam koukáš?! Soustřeď se!" opět mě okřikl otec.

Kousnula jsem se do rtu, abych se s ním nezačala hádat „Promiň..." bylo jediné, co jsem mu na to mohla říct. Skončili jsme dost pozdě, ale ještě nebyla tma „Tak já půjdu do lesa..." oznámila jsem.

„Ani náhodou!" z domu se ozvala matka, která nám otevřela dveře „Už je pozdě! Pojď se navečeřet, a pak už budeš dneska doma. Co když by ses tam ztratila?!"

„Neboj, není šance, že bych se v lese ztratila..." řekla jsem klidně, ale zjevně ji to nepřesvědčilo. Vydechla jsem a vešla jsem do baráku. Za sebou jsem zaslechla zabouchnutí dveří, ale táta ještě nebyl doma, takže máma na něj pravděpodobně byla ještě naštvaná. Otec si sám otevřel, působil trochu podrážděně, ale nic neříkal. Zavrtěla jsem hlavou, ať si dělají, co chtějí. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem si udělala večeři a rovnou jsem tam začala i jíst, celou dobu jsem se dívala z okna. Neměla jsem v plánu utéct, ale přemýšlela jsem, co bych mohla dělat po zbytek večera.

Po čase jsem dostala nápad, hned po jídle jsem vyrazila do pokoje, kde jsem začala vyhledávat informace o tom, jak se starat o psa. Nakonec jsem narazila na zajímavého pána, který měl i televizní pořad a začala jsem to sledovat, ačkoli to vypadalo jako spousta práce, tak to zároveň působilo jako ideální řešení, jen jsem nevěděla, jak bych tady na samotě mohla psa s něčím vůbec socializovat. Zamyslela jsem se, bude se považovat za seznamování poznávání i jiných zvířat. Chtěla bych, aby se ten pes a Lesana poznali, ale co když to bude vážně lovecké plemeno sloužící právě k jejímu ulovení? S výdechem jsem pohlédla z okna, abych si všimla vrabce sedícího na parapetu. Otevřela jsem mu a okamžitě mi vletěl do pokoje „Co tady děláš?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Pták mi po pár kolečkách po místnosti přistál na ruce a zazpíval. To mi odpovídal? Škoda, že jsem mu nemohla rozumět „Přišel jsi sem sám, nebo tě poslala Lesana, protože se o mě bojí?" stejně jsem se zeptala, protože se mi líbila představa, že by mě chtěla vidět, a proto za mnou poslala toto malé zvířátko „Jestli ji uvidíš, tak ji pozdravuj. Bohužel musím být doma, ale snad se zítra za ní dostanu..." vydechla jsem. Radši bych byla s ní, než dělala tohle. Vrabec se přesunul z mé ruky na moji hlavu „Co? Chceš se dívat se mnou?" pousmála jsem se „Dívám se na videa o psech, aby ses nebál..." sedla jsem si na židli a pustila video. Okno jsem nechala otevřené, takže vždycky, když chtěl, mohl odletět.

Pták se mnou vydržel překvapivě dlouho, dokonce působil, jako kdyby se na videa díval se mnou. Naše klidné sledování přerušil až mamčin hlas „Jdi se umýt!" zvolala. Zvíře pravděpodobně její pronikavý hlas překvapil, a raději odletělo. Zavřela jsem za ním, a pak jsem se vydala mýt.

Když jsem se vrátila do pokoje, tak jsem zjistila jednu věc a to sice, že jsem to moc dobře nevymyslela. Okamžitě jsem si všimla, že mi tam lítalo dost hmyzu, rozhodně více než obvykle. Vydechla jsem a šla jsem za rodiči, abych si obstarala plácačku „Z čeho jsi toho psa koupil?!" zaslechla jsem mámu, rychle jsem se schovala, aby mě neviděli, ale stejně bych je mohla slyšet.

„Vybral jsem trochu ze stavebního spoření naší dcery, to je toho..." on si na to vzal moje peníze? „Stejně jí je tam posíláme mi!"

„Ale jde o to, že se jí tam spoří na budoucnost! Až se od nás odstěhuje!"

„Nevzal jsem jí všechno jen osmdesát tisíc..."

Proč by za psa proboha zaplatil osmdesát tisíc?! To byla moje první myšlenka a nebyla jsem jediná, koho to napadlo „Proč jsi proboha kupoval tak drahýho psa!?"

„Už vycvičeného, čistokrevného psa, nebude s ním žádný problém," zněl, jako kdyby to byla samozřejmost. Vydechla jsem, hádám, že je lepší to vzít z mého účtu, než aby se musely zadlužit. Vrátila jsem se do svého pokoje plného hmyzu, měly štěstí, že jsem neměla náladu jim vstupovat do konverzace, jinak bych určitě tu plácačku našla. Nechala jsem je tam lítat, a když něco náhodně na mě přistálo, tak jsem se jako sebeobranu plácla přes tu část těla, těžko říct, jestli se mi povedlo něco zabít.

Hned ráno jsem od táty dostala zákaz jít do lesa, protože měl dopoledne přivést ono překvapení, onoho úžasného čistokrevného psa. Nebudu lhát, docela mě zajímalo, jaké úžasné stvoření mohl můj otec vybrat.

Táta brzy odjel a já zůstala sama doma s mámou, každá jsme si dělaly svoje. Chtěla jsem se ještě více učit o psech, ale nemohla jsem se soustředit. Otec se vrátil až na oběd spolu s naším novým členem rodiny. Okamžitě jsem vyběhla ven, abych mohla co nejdříve vidět ono stvoření. Už na první pohled jsem věděla, že se jedná o jedno z loveckých plemen, takže jsem měla pravdu, pořizoval si ho pro sebe. Nevím, jak bych dobře mohla popsat toho psa, měl uši dolů, krátkou hnědou srst a celkově byl dost vysoký a hubený. Později jsem od táty zjistila, že se jedná o maďarského ohaře. Okamžitě jsem si všimla, že má kolem krku nechutný řetěz, který jsem chtěla okamžitě nahradit normálním obojkem, jež jsem bohužel neměla. Zadala jsem si úkol, že až rodiče pojedou na nákupy, musím jet s nimi, abych mu mohla koupit nový obojek „Jmenuje se Max..." pronesl táta klidně.

Došla jsme k nim, abych si ho mohla pohladit, ale jakmile jsem k němu natáhla ruku, tak se mi okamžitě vyhnul. Dost mě to zarazilo, ale pak jsem si všimla ještě něčeho dalšího, ocas měl mezi nohama a trochu se i klepal. Hned mi došlo, že tohle je jeden velký problém „Kde jsi sakra vzal toho psa?" vypadlo ze mě. 

Kamarád si přál, abych do té povídky přidala něco o psech, takže jsem mu chtěla udělat radost (i když to číst na 99% nebude). Pořad, o kterém Týna mluví je: Kočka není pes, doporučuji pro cvičení psů.