School of superkiller - Hunt for vampires

Prolog

Ahojky. ;-) Doufám, že se Vám můj příběh bude líbit. Budu ráda, když ho okomentujete, pochválíte nebo zkritizujete. Na každý názor beru ohled. Přeji příjemné čtení. LuluLabby :-*

„Proč jsi to udělala?" zeptal se.
„Z legrace. Byla tu děsná nuda." řekla jsem s pobaveným úšklebkem na rtech.
„Víš vůbec, co jsi způsobila?" zeptal se zděšeně.
„Bolest, smrt, utrpení?!" jmenovala jsem s naprostým klidem.

V jeho tváři se zračilo naprosté zděšení a nevěřícnost smíšený s odporem a znechucením. To byl pohled, na který jsem už přes dva roky zvyklá od svých doktorů, opatrovnic, a dokonce i od svých obětí. Byla jsem zrůda. A byla jsem spokojená.

„Opravdu nevím, co s tebou mám dělat. Vždyť by z tebe zešílely i mrtvý!"
„To je dost možný. Co to vyzkoušet?"
„Zino, já-já už tě nemůžu nechat běhat na svobodě..."
„A kdo říká, že běhám?" skočila jsem mu do řeči s pokusem o vtip. Bohužel se ale nezasmál. Možná jsem to tentokrát přepískla. Možná.

„Doufám, že toho pořádně lituješ."
„Nerada tě klamu," řekla jsem sarkasticky, „ale nelituju toho ani minutu."
„Pak tedy já nelituju toho, že tě posilám do nápravného zařízení v Pensilvánii." řekl s pohrdavým tónem, který jasně naznačoval, že chce, abych začala prosit o odpuštění. Já jsem ale nic takového neudělala a tím sem ho naprosto dostala. Naopak, ještě jsem se vyptávala na podrobnosti.

„V Pensilvánii? Není to hned vedle Transilvánie? Tam, kde se rodí upíři?"
„Přesně. A navíc, oni se tam nerodí, jen se tam hodně vyskytují. A dokonce je tam i škola na zabíjení upírů. Přihlásil bych tě tam, ale berou tam jen ty nejlepší zabijáky z nejlepších rodin."

Tak teď mě urazil. Myslí si, že nejsem nejlepší? Myslí si, že na to nemám? Copak neví, že polovina nevyřešenejch případů je moje práce? Přišel mi jenom na čtyři zločiny a já jich spáchala devatenáct! Buď je to neschopnej polda, nebo já dokonalej zabiják.

„Co kdybych ti předvedla, jak dobrá doopravdy jsem?" zeptala jsem se a než stačil odpovědět, vyšvihla jsem se na stůl, který nás dělil a sedla jsem si do dřepu naproti němu. Bez zaváhání jsem mu vrazila ruku přímo do srdce. Usmívala jsem se na něj jako blázen.

Vyprskl krev a začal ji vykašlávat. Co nejpomaleji jsem vytáhla ruku z jeho hrudi, aby ho to co nejvíce bolelo. Jakmile jsem ruku vytáhla, začala stříkat krev plným proudem.
„Tak co? Pořád si myslíš, že na to nemám?" zeptala jsem se s výsměchem ve tváři.

Pokusil se mi něco říct, ale místo toho jen zabublal a pak už jsem jen pozorovala, jak mu vyhasínají oči a jeho tělo se stává bezvládné. Radostně jsem se pousmála. Tak už dvacet.

Vyšla jsem z kanceláře, celá od krve a se zájmem sledovala vyděšené pohledy a výkřiky ostatních policistů. Není divu, jsem celá od krve a z místnosti za mnou stříká krev.