School of superkiller - Hunt for vampires

2.kapitola - Informace

Čtyři roky. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na týhle škole už čtyři roky. Čtyři roky zabíjím upíry a otravné spolužáky (to byla nehoda... vlastně dvě)

Stála jsem na bojišti a masakrovala cvičného panáka upíra. Tohle byl můj třináctý.

Bylo něco kolem půl osmé. Jsem tu už od pěti. Snídaně je od osmy. Je možné, že bych měla po dvou a půl hodinách tvrdého tréninku hlad?

Jak jsem nad tím tak přemýšlela, začala jsem mít obrovský hlad. Bohužel nedostanu nic jiného než nějaké ovoce.

Naštěstí mě vytrhl z tréninku čísi hlas.
„Hej kotě! Nech toho a pojď se mnou."

Vytáhla jsem z kozačky svou dýku a vrhla jí směrem, odkud vycházel hlas, aniž bych se otočila. Zabodla se mu těsně nad hlavou, sotva se stačil překvapeně nadechnout.

„Harry," vyplivla jsem jedovatě, „piš si, že příště už neminu."
„Já vím. A teď pojď."
„S tebou já nikam nejdu."
„Ale copak? Bojíš se být se mnou sama?" zeptal se nadřazeně.

Bleskurychle jsem se přemístila k němu, v ruce jsem držela meč, který jsem přiložila k jeho hrdlu.
„Nebojím se o sebe, ale o tebe. Jasný?" zeptala jsem se podrážděně.
„Hlavně, že se o mě bojíš." řekl s šibalským úsměvem na rtech.

Usmála jsem se a přitlačila na meč tak silně, až mu začala vytékat krev. Udělala jsem mu na krku docela hlubokou rýhu.

„Kam mám jít?" zeptala jsem se neúprosně.
„Do ředitelny." odpovdel přiškrceným hlasem.

Sundala jsem z jeho hrdla meč a zasunula ho do pochvy. Otočila jsem se a vyšla k obrovské budově, přímo do ředitelny.

***

Seďela jsem v koženém křesle, nohy na stole, v klíně měč a čistila jsem ho. Zanedlouho přišel on.

Povzdychl si. „Koukám, že už sis udělala pohodlí."
„V pohodě. Tak co po mně chceš, Luco?"

Sednul si za stůl do nepohodlné dřevěné židle. Ta kožená byla totiž jeho, ale tam jsem seděla já.

„V první řadě, abys mi říkala řediteli, jako všichni ostatní."
„Ne." odpověděla jsem, aniž bych mu věnovala sebemenší pozornost.
„První bod jednání máme za sebou." zamumlal si. Dělala jsem, že ho neslyším. Ani nechápu, proč se ptá. Říkám mu Luco už od té doby, co jsem tady.

„Tak teda k věci. Přijde k nám na školu nový student a..."
„A to mi musíš jako oznamovat?" skočila jsem mu do řeči.
„Nech mě domluvit!" okřikl mně. Záhy toho však zalitoval a zadíval se po mém meči. Já ho však nadále leštila. Oddychl si.

„Takže... Ač se kapacita žáků na škole drasticky snižuje, máme všechny pokoje přeplněné. A jediný volný pokoj je ten tvůj." dořekl a vyčkával na mou reakci.

Přestala jsem leštit svůj meč a otočila se k němu. Nadzvedla jsem jedno obočí. Čekala jsem na další informace.

Vydechl úlevou. „A proto tě žádám, jestli by nemohl bydlet u tebe. Časem se jistě uvolní nějaké to místo, jako každý rok, ale do té doby tě žádám, jestli by mohl bydlet u tebe?"
„Klidně. Ale jestli se o něco pokusí, přijde o život." odpověděla jsem s naprostým klidem, jako bych právě nevyhrožovala smrtí.
„O to jsem tě chtěl taky požádat. Pokus se ho nezabít. Nemusí skončit jako ti před ním. Má veliký potenciál."
„Nic neslibuju. Důrazně ho varuj, jinak skončí jako těch sedm před ním."

Vstala jsem z křesla a zasunula svůj nablískaný meč do pochvy. Vyšla jsem ke dveřím.
„Počkej ještě chvilku." řekl a chytil mě za zápěstí. Když si však uvědomil, co udělal, okamžitě mou ruku pustil. „Všiml jsem si, že na tvém meči byla krev. Co si udělala?"
„Nic. Jenom být tebou, zašla bych se podívat na ošetřovnu. A pro jistotu bych zkontrolovala i bojiště."

S úsměvem jsem vyšla z ředitelny.