School of superkiller - Hunt for vampires

39. kapitola

Ahojky! ;-) Tak po dlouhé době (měsíci a něco :-/) jsem zpět, dnes je 1.8. a tady je slíbená kapitola. Vylepšená, upravená a extra dlouhá. Je ve stylu pravé knížky, je "odbornější" a "detailnější" a kapitola už nemá název, aby nebylo hned jasné, co se stane. Co na ní říkáte? (To comment, please) LuluLabby :-*

Sedět v Lucově kanceláři a dívat se na ostatní je jedna věc. Ale muset sedět v Lucově kanceláři a dívat se na ostatní, to je věc druhá.
Nero mě pozval na schůzku Apokalypsy. Když jsem odmítla, bylo mi řečeno, že bych to neměla brát jako pozvání, nýbrž jako součást každodenních činností. Jinými slovy to bylo povinné. Poslední kapka byla, když si sedl do "mého" Lucova křesla. Cenili jsme na sebe tesáky ještě dlouho poté, co neochotně opustil své velitelské místo.
Když mě Nero informoval o setkání, nebyl v mé přítomnosti nikdo jiný než William. A samozřejmě se chtěl připojit k nám. Naštěstí se do toho vložil Nero a osobně ho nepozval, tudíš jsem to nemusela dělat já.
Na chodbě jsme ještě potkali Christophera, který se též hnal na naše sezení. I jemu byl vstup zakázán. Oba chlapci zůstali stát na chodbě s nevěřícnými pohledy. A já jsem se uvnitř mohla potrhat smíchy, navenek jsem však nehnul ani brvou, jen potutelný úsměv se mi vyloudil na tvář.
„Proč máš takovou radost?" přerušil ticho Nero.
Nahodila jsem rádoby kamenný výraz. „Nevím o čem mluvíš." odbyla jsem ho rázně. Samozřejmě jsem moc dobře věděla, o čem mluví. Avšak odpověď jsem neznala. Nevěděla jsem, proč mám radost a zároveň se cítím jak si... prázdná. Jako by mi něco chybělo. A čím víc jsem se od těch dvou vzdalovala, tím ten pocit sílil.
„Usmíváš se." podotkl Nero s pohledem upřeným na mě.
Usmála jsem se ještě víc. „Asi se ti něco zdálo." Zuby se mi draly skrz ústa ven, jak moc jsem se usmívala. Poprvé za dlouhou dobu. Vydala jsem se po schodech do přízemí. Nera jsem nechala daleko za sebou. Klopýtala jsem chodbou po mramorové dlažbě, ve snaze co nejméně kulhat. S každým došlápnutím mi nohou projela ostrá bolest. Avšak nikdo nevěděl - až na Apokalypsu a Christophera - že jsem zraněná. Ani Luko. A především ne William. Prostě nikdo.

Lucova kancelář byla pochmurná jako vždy. Šedé zdi lemované bílým okrajem u stropu již vykazovaly značnou dávku stáří. I nábytek - dřevěná vitrína s vystavenými zbraněmi všeho druhu, uzavíratelná skříň s neurčitým obsahem a knihovna posazená na skříni plná nejrůznějších knih od základů Bojového umění až po bylinkářství, i dřevěný stůl se třemi šuplíky na pravé straně byl více než 20 let starý. Luco mi jednou vyprávěl, že v době, kdy on sám tady studoval, tu byl ten samý nábytek už několik let. Jen ten obraz s lesní krajinou osvětlenou nízko posazeným měsícem, v jehož středě se rýsovala černá silueta krásného, velkého vlka, visel za stolem uprostřed šedé stěny teprve pět let.
„Sešli jsme se dnes, abychom-."
„Copak jsme na svatbě?" přerušila jsem Nerův proslov. Celá místnost se ponořila do pobaveného smíchu. Jen Nero si něco uraženě mumlal pod vousy, než pokračoval.
„Vtipná jako vždy." obořil se na mě. „Ne, nejsme na svatbě. A kdybychom tam někdy skončili, radši mě probodni kůlem." odmlčel se, aby dodal svým slovům na důvěryhodnosti. Nebo možná čekal na výbuch smíchu, který se nedostavil. Těžko říct.
Pokračoval: „Jsme tu, abychom ti oznámili konečné datum tvé proměny. Siena konečně vypočítala den i čas." vrhl na ní nazlobený pohled, poněvadž jí to trvalo moc dlouho a čtyřikrát se opravovala.
Strnula jsem. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tak je to tady. Konečně se dozvím den, kdy přestanu dýchat. Kdy mi přestane bít srdce, kdy přestanu cítit. Den, kdy zemřu. Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat, na stranu druhou jsem byla plná obav a přála jsem si, aby ten den nikdy nenastal.
Byla jsem jako v mrákotách. Jen matně jsem si uvědomovala, že Nero poslal Sinjiho za dveře, aby hlídal případné vetřelce. Uvědomovala jsem si, že na mě mluví, ale bylo to, jako bych byla uvězněná v bublině. Nic jsem neslyšela, nic jsem nevnímala, ničemu jsem nerozuměla.