School of superkiller - Hunt for vampires

40. kapitola

Ahojky! Prosím nezabíjejte mě. Měla jsem teď těžké časy. :( Kdo by chtěl vědět víc, neváhejte napsat. Odpovím na všechno. Každopádně vám přináším vánoční dárek ode mně. Užijte si ho a Šťastné a veselé! :*

Ps: tato kapitolka byla vydána na Štědrý den, tedy 24.12., z nějakého důvodu mi jí ale Wattpad nevydal a zjistila jsem to až teď. Takže pardon, teď už jí snad konečně vydám. 😅

Hodiny ukazovaly 2:25. Ležela jsem v posteli, hřbetem pravé ruky jsem si třela čelo. Koukala jsem do stropu a přemýšlela. Tak za tři dny. Už jenom tři dny, než život z tohoto těla vyprchá navždy. Ve skrytu duše jsem cítila, že přeměna nebude jednoduchá. Už teď se mi začínali projevovat některé schopnosti. Na druhou stranu, díky tomu jsem zachránila Hurikána.
Horší bylo, že má zranění se hojila neuvěřitelně pomalu, protože jsem toho moc nevypila, avšak umělou krev jsem v sobě neudržela. Prostě jsem jí odmítala, ikdyž na ní bez problému vyrůstali všechny Zatracené děti. Proč zrovna já musím být za každou cenu vyjímečná? povzdechla jsem si.
Zavřela jsem oči. Myšlenky mi zalétly k nedávné noci. Co to sakra mělo znamenat? Co ho to napadlo? Zbláznil se?! Proč jsem se jenom nechala líbat? Můžu to svést na malátnost z nedostatku krve, ale lhala bych sama sobě. Já... Jsem to chtěla? Blbost! výřili mi hlavou myšlenky.
Zatnula jsem ruku v pěst a mlátila se s ní do hlavy, abych potlačila ty pitomé vzpomínky.
Zvedla jsem se z postele a shodila ze sebe deku. Stála jsem v místnosti osvícené měsícem jenom ve Williamově volném tričku a kalhotkách. Bylo mi hrozné horko. Čím jsem byla proměně blíž, tím to bylo horší. Byla jsem náladovější, hladovější, nebezpečnější.
Začala jsem uvažovat nad sprchou, ale pochybovala jsem, že by mi pomohla.
Položila jsem si ruku na břicho. Pomalu jsem cítila sílící tlak v břiše, nejspíš hlad, ale lidské jídlo by znamenalo nevolnost, zvracení a horečky. Začínala jsem být zoufalá. Nero říkal, že je to normální, ale mě to spíš přišlo nenormální. Protože nic, co se týká upírů, nemůže být normální.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Sotva jsem se stihla otočit, dveře už byli pootevřené a škvírou dovnitř nakukovalo zvědavé oko. Nakonec se dveře otevřeli úplně a dovnitř vešel chlapec v tmavě modrém triku a šedých teplácích. Noční úbor, uvědomila jsem si.
„Oh, ty nespíš." ozvalo se překvapeně. Přešel místnost a zastavil se jen pár metrů ode mně.
Probodla jsem ho pohledem. „Co tady chceš?"
Jeho oči barvy čokolády se na mně upřely, jakoby se usmívaly, jeho tvář však nikoliv. Spíš to vypadalo, že neměl v úmyslu se mnou mluvit. Doufal, že budu spát. Popravdě, to i já.
„Nic, já jen... Kde máš hlídku?" rozhlédl se po pokoji. Snažil se všemožně vyhnout odpovědi nebo mému pohledu.
Zkřížila jsem ruce na prsou a pokrčila jednu nohu. „Jakou hlídku?"
„Poslední dobou je u tebe pokaždé někdo z Apokalypsy a střídají se po šesti hodinách, tak mě napadlo, že tě asi hlídají. "
Zaujatě jsem nadzvedla jedno obočí.
Pokrčil rameny, jakoby se nic nedělo. „Sledoval jsem vás. Už nějakou dobu si s tebou chci promluvit o samotě." přiznal s pohledem upřeným k zemi. Přešlapoval z místa na místo, jako neposedné dítě. Byl docela nervózní, potil se.
„Jinými slovy jsi moc dobře věděl, že všichni odešli na lov." shrnula jsem to.
Zatvářil se provinile. „Jo."
„Vypadni!" ukázala jsem na dveře.
O krok se přiblížil. Tentokrát už se mi díval zpříma do očí. „Zino prosím." Natáhl ke mně ruku a přistoupil pomalu o další krok. A ještě jeden. Už byl jen pár centimetrů ode mně. Stačil poslední krok a byl by natolik blízko, abych mohla cítit jeho horký dech na tváři. „Chci si s tebou jenom promluvit."
„Nemáme o čem mluvit." odbila jsem ho a otočila se k němu zády. Chtěla jsem odejít do koupelny, zamknout se a nemuset být tak blízko něj, když tak neuvěřitelně krásně voněl. Ikdyž nevoněl tak on jako jeho krev. Měla tak kouzelnou a sladkou vůni, jakou jsem ještě nikdy necítila. A co teprve, jak chutná...
„Zino, poslouchej. K tomu včerejšku..." odmlčel se. „Byl jsem zoufalý, jasný? Poslední dobou si se mnou nemluvila, vyhýbala se mi a já si říkal: "Jo, není to poprvý, to bude dobrý', ale pak mi Christian řekl, že už to se mnou musí být hodně špatný, když se musíš smát jenom v mojí přítomnosti... A já... Spanikařil jsem!" s vystřeštěnýma očima divoce oddychoval. Všechno vyhrkl jedním dechem a strašně rychle. Myslím, že si před příchodem sem nacvičoval co říct, ale tohle bylo přímo od srdce. Bylo vidět, že nad tím v tuto chvíli vůbec nepřemýšlel.
„Williame..." pokusila jsem se ho přerušit. Ale vůbec mě nepustil ke slovu.
„Když jsem za tebou včera přišel, nebyla si tu a já si pomyslel, že mi asi nebylo souzeno zjistit, co ke mně cítíš."
„Williame." řekla jsem o něco rázněji. Nic.
„Ale pak jsem uslyšel kroky přímo přede dveřmi a netušil jsem kdo to je, tak jsem se schoval. A když jsem zjistil že jsi to ty... Já... Byl jsem tak rád, že tě vidím, že jsem se na tebe prostě vrhl!"
„Williame!" křikla jsem jeho jméno.
Už se nadechoval, že opět něco řekne a mě docházela trpělivost. Udělala jsem první, co mě napadlo, abych mu zavřela pusu.
Udělala jsem krok, který nás dělil, chytila ho za tričko a přitáhla ho k sobě. Přitiskla jsem své rty k těm jeho. Nebyl to nijak hluboký ani vášnivý polibek, ale na ochromení Williama bohatě postačil.
Odtrhl se a rukou si zakryl pusu. Tváře mu úplně hořely. Udělal krok vzad a překvapeně a trochu nevěřícně na mně hleděl.
Povzdechla jsem si. „Jsem ráda, že si konečně zavřel pusu."
Teď se tvářil ještě ohromeněji. „Ty jsi to udělala, aby jsi mě umlčela?!" řekl trochu hystericky. Zničeně se posadil na svou postel a rukou si zajel do vlasů.
„Co jsi z toho tak překvapený?" zeptala jsem se pobaveně. Vážně jsem ty jeho nálady nechápala. Když on políbí mě, tak je to v pořádku. Ale jakmile já políbím jeho, je z toho vyděšený. Popravdě já jsem ze svého činu taky docela vyděšená. Nikdy by mě nenapadlo, že to udělám.
Podívala jsem se na Williama. „Tohle je to, o čem si se mnou chtěl mluvit?"
Zvedl pohled ke mně a zatřepal hlavou. „N-ne. Já jsem chtěl... už víš kdy budeš mít proměnu?"
„Ale na tohle jsi se zeptat nechtěl," odtušila jsem.
Zrudnul. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. „N-no, já..." začal koktat a zběsile se rozhlížel všude možně. „No, víš, j-já."
„Nevím. A jestli mi to teď hned neřekneš, už mi to oni nepovíš."
Prokřupala jsem si prsty, abych dodala svým slovům věrohodnosti.
„P-počkej! Počkej! Řeknu ti to!" začal zděšeně máchat rukama.
„Raz." začala jsem odpočítávat a pomalu se přibližovat k posteli.
Jeho pohled byl opravdu k nezaplacení. „Dobře, dobře. Řeknu ti to, jenom mě to nech promyslet."
„Dva."
Mával přede mnou rukama, jakoby mě to snad mělo zastavil. Byl skoro k smrti vyděšený, ikdyž jsem neměla sebemenší úmysl mu ublížit.
„Tř-."
Přerušil mě. Vykřikl něco, co jsme z jeho úst nikdy nečekala. Ikdyž ho přehlušilo příšerné vyzvánění jeho mobilu, všechno jsem slyšela díky vytříbenému sluchu.
Zmateně jsem se na něj podívala. „He?" vypadlo ze mně.
Celý rudý, se smrtí v očích, vyděšený vlastními slovy, nebo možná mým pohledem, se teď snažil dívat všude jinde než na mě. Posunul se na posteli co nejvíc ke zdi, aby byl z mého dosahu co možná nejvíc.
„Zapomeň na to." škytl.
„Tak to ne. Co jsi to řekl?!" Zvýšila jsem malinko hlas. V tuto chvíli jsem byla ráda, že tu Apokalypsa nebyla. Dvojčata by se určitě válela smíchy po podlaze.
„No, já... víš... ehm... no." Stále se na mně nepodíval. Nevím proč, ale frustrovalo mě to.
Udělala jsem k němu krok. Už jsem se koleny dotýkala hrany postele.
Hleděla jsem na něj opravdu chladně. Tentokrát jsem ze sebe i já cítila svůj vlastní chlad. „Tak sakra dívej se na mě, když se mnou mluvíš!"
Chvíli se nehýbal. Nakonec se přeci jen začal vpíjet svýma čokoládovýma očima do těch mých ledově modrých.
„No, chtěl jsem říct, že...," podíval se do země, pak ale svůj zrak rychle upřel na mě. „Zítra-"
„-je Vánoční ples." skočila jsem mu do řeči. „Já vím. No a?"
„N-no... to taky." podrbal se na zátylku. „Taky jsou zítra mé narozeniny." řekl. Prohrábl si své blond vlasy a podíval se kam si za mě, než se mi opět podíval do očí. Evidentně pro něj bylo nesmírně těžké mluvit a dívat se mi při tom zpříma do očí. „A já si říkal, že bys mi to možná mohla dát jako dárek. Víš, k narozeninám."
Opět se podíval někam úplně jinam. Na jednu stranu jsem ho chápala. Já být v jeho kůži, stát proti sama sobě a žádat o takovou hovadinu, taky bych se sama sobě nepodívala do očí.
Bleskově jsem si klekla na postel naproti němu a chytla ho za bradu. Donutila jsem ho, aby se mi podíval do očí.
„Vážně to ode mě chceš?" Dívala jsem se mu zpříma do očí a hledala sebemenší náznak toho, že to nemyslí vážně a jenom si ze mě střílí.
Přikývl. „J-jo." Jeho slova pevná nebyla, jeho pohled však pevný byl. Opravdu si to ode mě přál...
Povzdechla jsem si a pustila ho.
„Připomeň mi. Kolik že ti bude?"
„Patnáct."
Neuvěřitelný. Úplně jsem zapomněla, že je o tolik mladší. Sakra! Byl ode mě o hlavu vyší! Sice se choval jako dítě, ale ta jeho výška mu dodávala jakýsi vzhled dospěláka. A přitom je to malé dítě.
Sedla jsem si na kraj postele a svěsila hlavu. Prohrábla jsem si své uhlově černé vlasy.
„Ty si fakt magor." prohlásila jsem po chvíli a vstala. Rozešla jsem se ke koupelně.
„Znamená to..." zeptal se s nadějí v hlase.
Otočila jsem se. „Ne. Neznamená to vůbec nic." odmítla jsem ho rázně. „Snad si vážně nemyslíš, že bych na takovou kravinu přistoupila."
Prudce vstal z postele. „Není to kravina!" rozkřikl se na mně.
„Prosím?" nadzvedla jsem obočí v úžasu. Ještě nikdy mi takhle neoponoval.
Zaťal ruce v pěsti. „Není to kravina! Nemůžu přece po tobě chtít, aby si opětovala mé city, takže tě žádám alespoň o tohle!"
Hořce jsem se zasmála. „A jaký to má význam, když v tom není láska?"
Zarazil se. Ale jen na zlomek vteřiny. „Samozřejmě že bych byl radši, kdyby byla. Ale co budu dělat, až se proměníš a budeš mě nenávidět? Proto chci, aby tohle byla moje poslední šťastná vzpomínka na tebe."
Jeho oči byli kalné. Zamlžené. Vypadalo to, že se každou chvilkou rozbrečí.
„Nikdo neříká, že tě budu nenávidět."
„Takže mě miluješ?" vyhrkl. A je to tu zas..
Zatřásla jsem hlavou. „To rozhodně ne."
Zasmál se. „Tak mi neříkej, co bude, protože ty sama to nevíš! Protože jestli mě nemiluješ, nemůžeš s jistotou říct, že cítíš alespoň natolik kladné city, aby se z toho nestala nenávist."
„Williame...," začala jsem, ale nestihla jsem pokračovat, protože na mě zakřičel Nenávidím tě! a utekl z pokoje.
Povzdechla jsem si. Tak nejdřív mě miluje a teď mě nenávidí. Měl by si ujasnit, co vlastně chce. Je náladový jako kdyby měl menses.
Zavřela jsem za sebou dveře od koupelny a ujistila se, že jsou dobře zamknuté. Svlékla jsem se a vlezla do sprchy, kde jsem na sebe pustila báječně horkou vodu. A když už mi bylo šílené horko, prudce jsem kohoutek otočila na druhou stranu.
Vykřikla jsem, když mé horké tělo začaly ochlazovat ty ledové kapky vody, ale ten výkřik odnesla voda.
A pak, ve zlomku vteřiny se mi z ničeho nic podlomila kolena. Padla jsem na ně a rukama se opřela o podlahu sprchy. Do zad mi bubnoval studený proud vody.
Posadila jsem se a opřela se zády o průhlednou stěnu. Podívala jsem se znechuceně na svou nohu a s překvapením zjistila, že není fialová. Ano, byla nateklá a jasně bylo vidět místo, kde byla nejspíš zlomená, ale nebyla fialová.
Začala jsem horlivě přemýšlet, jak je to možné, když ještě včera... V tu chvíli mi to došlo. Ach bože, já jsem taková kráva! Proč mě to nenapadlo dřív? Utrpěla jsem ztrátu krve a potřebovala jsem jí doplnit, ale umělou výživu jsem odmítala. Bože, tohle je poprvé co tě oslovuji tak často. Proč mi nedošlo, že živou krev můžu doplnit jedině živou krví a tak si zacelit rány, výřily mi hlavou myšlenky.
Hořce jsem se pro sebe zasmála. Natáhla jsem ruku a zastavila vodu. Ta studená sprcha byla příjemně osvěžující. Úplně jsem cítila, jak se mé tělo oprostilo od všeho stresu a je teď tak příjemně svěží.
Vylezla jsem a zabalila se do ručníku. Odemkla jsem dveře a pomalu otevřela. Naneštěstí, můj pokoj opět někdo obýval.
„Ahoj krásko." zamával mi nadšeně.
„Co tady chceš?!"
„Mám se báječně! " ignoroval mou otázku. „Zapomněl jsem jak úžasné lesy tu jsou! Příště budeš muset jít se mnou a-."
„Žádné příště nebude." přerušila jsem ho rázně. „Protože pokud bych se nějakého příště dožila, tak TY zmizíš tam odkud jsi přišel a už nikdy se neobjevíš u mých dveří!" Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Protože jinak bych tě musela znovu zabít."
„Uuu." zanaříkal. Vstal z postele a rozvážným krokem se vydal ke mě. „To od tebe nebylo milé. Copak jsem ti nechyběl? Copak ty už mě... nemiluješ, krásko?"
Při těch slovech se moje veškerá snaha o udržení klidu rozpadla jako domeček z karet. Po tvářích se mi začaly valit velké, studené slzy.
„Mlč!" zakřičela jsem. „Ty ani nevíš, jaká to pro mě byla muka, když jsem tě propíchla vlastním mečem, na který jsem tak pyšná! Jak strašně moc si mi chyběl, když jsi byl vždycky po mém boku, a najednou si tu nebyl. To prázdno vedle mě, které tu po tobě zůstalo, mě tížilo a rvalo na kusy!"
Slzy nešly zastavit. Skoro jsem přes ne neviděla, byli tak husté a velké. A byli všude. Připadala jsem si, jako bych si dávala druhou sprchu.
Přišel ke mně, byl jenom pár centimetrů ode mně. I on měl slzy na krajíčku. Ten pohled do těch jeho azurových očí byl tak známý. Jako bych se dívala do zrcadla.
Zvedl ruku a jemně mě pohladil pp tváři. Prsty zajel do vlasů. Jemně je nechával proklouzávat mezi prsty. A tak sladce šeptal mé jméno. Jeho hlas byl tak slabý, přesto jsem ho slyšela jasně a zřetelně. „Zino..."
Vzlykla jsem. „Ani nevíš, jak strašně moc jsem tě milovala, přesto že jsem tě zabila vlastníma rukama. Jak moc si to dodnes vyčítám." Vzlykla jsem. „Jak strašně, strašně moc jsem tě milovala."
„Zino." zašeptal. Chytil mé tváře do dlaní a políbil mě. Měl tak studené rty. Zdály se jakoby cizí, ikdyž jsem moc dobře věděla, že jsou ty rty pro mě tak známé.
Líbal mě ze začátku něžně, opatrně. Pak ale přidal na intenzitě. Líbal mě víc a víc. Z něžného polibku se najedou stal vášnivý.
Přitiskl si mě k sobě co nejvíc. Jazykem bloudil po mém jazyku, pak zkoušel ostrost mých zubů, pak hledal v mé puse každý koust, který se mohl za tu dobu změnit.
Chytil mě pevně za pas, nepřestával však líbat. Začal couvat a mě táhl sebou. Než jsem si to uvědomila, leželi jsme oba v mé postely. Dokonce jsem si ani neuvědomila, že jsem ručník, který jediný mě zahaloval, ztratila už u východu z koupelny.
Na jednu bolestnou chvilku se ode mě odtáhl, aby mi dopřal trochu kyslíku. Byli jsme schopný se líbat do posledního dechu... Teda, on už s dechem problém nemá, i přesto si uvědomoval, že já ho stále ještě potřebuji občas doplnit.
Stáhl si tričko přes hlavu a ukázal ty úžasný svaly, které jsem vždycky tak milovala.
Užasle jsem začala prstem bloudit po jeho nahém břiše. Při mém dotyku se mu kůže napjala nedočkavostí.
Znovu zašeptal mé jméno, tentokrát už ne tak sladce, ale spíš vzrušeně. Rukou mě zatlačil do matrace a plnou vahou si na mně lehl. Nebylo možnosti úniky. Popravdě, až zatraceně dobře jsem si uvědomovala, že jsem ani uniknout nechtěla.
Opět mě líbal. Už to nebyl ten krásný vášnivý polibek. Teď to byl surový, dychtivý a neuvěřitelně ctižádostivý polibek. Líbal najednou tak surově a intenzivně, až jsem na chvilku dostala strach, a pokusila se ho trochu odtáhnout. Ale byl příliš těžký.
Zaklonila jsem hlavu, abych uvolnila rty. „Zastav. Prosím, dost!" naléhala jsem. Ale neslyšel. Opět si mé rty přitáhl k těm jeho a pokračoval v brutálním útoků.
Zaslechla rozepínání kalhot. A sakra!
Mou hlavou zachvátila nepochopitelná panika. Začala jsem sebou šít, bušila mu do hrudi a prosila ho, aby na chvíli zastavil. Ale pozdě.
Ucítila jsem silnou bolest. Jeho masivní, těžce ztvrdlý penis do mě tvrdě vnikl. Zaryla jsem mu nehty do jeho silných paží a prohnula se v zádech. Bolestně jsem vykřikla.
„Jasone!"