School of superkiller - Hunt for vampires

14.kapitola - Bouře

Chtěla bych strašně moc poděkovat za vote a počet shlédnutí. Díky vám mám přes 600 shlédnutí. Děkuji moc. A taky bych vám chtěla poděkovat, že jste vydrželi u mého příběhu až sem. Doufám, že se vám příběh líbí, že vás baví a že vydržíte až dokonce. ;-)

Očima Willa

Matka odjela už před týdnem, hned, jak skončili Návštevní dny. Zina se mnou opět mluvila, a tím ukončila mé trápení. Ale vyvstal tu nový problém - dělala, jako že se nic nestalo.

Dělala, jako bych jí nevyznal lásku. Jako by mi neřekla, že kdyby mohla, milovala by mě. Ale nemohla. Uzavřela se přede mnou a nasadila svou chladnou masku, pod kterou ukryla všechny emoce. Vždy, když jsem jí byl nablízku, čišel z ní naprostý chlad, ze kterého mě příšerně mrazilo. A já nechápal proč.

Očima Ziny

„Zino? Hádej co mi poslala matka!" křičel nadšeně Will. Bylo pondělí, což znamenalo jediné - pošta.
Neochotně jsem odtrhla oči od knížky a podívala se na něj. V ruce držel velký placatý balíček s nápisem Křehké. Na boku bylo logo firmy a nápis Notebook.

„Hádám, že počítač."
„Přesně." Kvapem balíček roztrhal, vytáhl z něj modro-stříbrný laptop a obal hodil k sobě na postel. Přešel k psacímu stolu v rohu pokoje a posadil se na kolečkovou židli.

„Nevadí ti, když ho dám sem?" zeptal se dlouho po tom, co tam laptop položil.
„Vidíš tam snad můj?" řekla jsem podrážděně.
„Ne. Kde ho máš?"
„Žádný nemám."

„Cože?" obočí mu vylétlo nahoru.
„Né všichni si ho můžou dovolit."
„Aha, no... Pak je ten můj i tvůj. Můžeš ho používat, jak se ti zlíbí. Nemusíš se ani ptát. Prostě si ho půjči."

„Není třeba." odmítla jsem rázně. „Nikdy jsem moc neměla ráda elektroniku."
„No... Ale je to jako velkej telefon..."
„Ani ten nemám." přerušila jsem ho.

„Cože?" Obočí mu vylétlo ještě výš.
„Nikdy jsem ho nepotřebovala a ani s tím nechci začínat. A ať tě ani nenapadne mi něco takovýho kupovat. Narozeniny nemám a Vánoce neslavím."

„Ale jak jsi mohla... Počkat! Ty nemáš narozeniny? Jak to, že je nemáš? Každej má narozeniny."
Povzdechla jsem si. „Asi je mám, jen nevím kdy. Nemám páru, kdy jsem se narodila. Nikdo to neví."
„Ale jak..."
„Ticho! Už o tom nebudeme mluvit! Stejně jsem ti řekla víc, než jsem měla."

***

Celý týden bylo pod mrakem, byla zima a panovala ponurá nálada. Nesvítilo slunce, takže se objevovalo více upírů. Celá škola měla pohotovost, ale já dvojitou. Dostala jsem dvakrát více hlídek, takže jsem už přes čtyři dny nespala.

Koncem týdne, tedy na sobotu, byly hlášeny bouřky, což znamenalo zaslíbený spánek. Upíři totiž v době bouřky nevylézají, protože přitahují blesky a tím pádem jistou smrt. Avšak Will se celý týden choval velmi zvláštně. Snadno se vyděsil, byl rozpačitý, nesoustřeďený a neustále pozoroval oblohu. Jakoby se něčeho bál.