School of superkiller - Hunt for vampires

9.kapitola - Totální ignorace

Na vaše přání přidávám další kapitolu o dva dny dříve. Doufám, že si jí užijete. A taky jsem se rozhodla, že pokud to budu stíhat, budu přidávat kapitolu každý pondělí a čtvrtek (možná pátek). Takže snad se vám bude kapitola líbit a těšte se na pokračovaní. Budu ráda, když mi napíšete váš názor nebo co byste chtěli, aby se stalo atd. LuluLabby

Očima Willa

Uběhlo několik dní a Zina s Williamem stále nepromluvila, když tedy nepočítáme nadávky při trénincích, které jsou pro Williama stále těžší. William se už několikrát pokoušel se Zinou promluvit, ale ta ho totálně ignorovala. Podívala se na něj, zakroutila hlavou, ale nepromluvila. A navíc přestala chodit s Willem na hodiny a někam se ztrácela, ale nikdo nevěděl kam, nikde nebyla k nalezení.

Byli jsme v místnosti připomínající tělocvičnu, ale Zina tomu říkala tréninková místnost, protože se tu trénuje a né cvičí. Mě osobně to bylo jedno, ale stejně to byla tělocvična.

„Dělej, přidej!" křičela na mě. „Zrychli! Jsi jako slimák!"                                                                                      
„Rychleji... už... to... nejde." oddychoval jsem ztěžka. Takhle tu na mě křičela už přes hodinu a já ještě neměl ani jednu přestávku. Jsem si jistej, že mě do konce týdne zničí, pomyslel jsem si. 

Masakroval jsem cvičného panáka-upíra, poslouchal její pokyny, pot ze mě jen tekl a na ruce jsem měl nějakou krabičku, která mi kontrolovala, jak rychle se pohybuji. Díky tomu mohla Zina pozorovat, jestli se zlepšuji a jak moc. Zatím jsem byl na 13 km/h, ale jí to bylo pořád málo.

„Drak! Na slovíčko!" ozval se odněkud za námi hlas.                                                                                           
„Dej si pohov." řekla mi a já s nadšením klesl na podlahu, naprosto vyčerpaný.  „Až se vrátím, budeme pokračovat, tak se moc neuvelebuj."
Otočila se na patě a vykročila směrem, odkud vycházel hlas. Podíval jsem se za ní a spatřil osobu, která mě alespoň na chvíli zachránila od úmorného tréninku. Ředitel jí něco náruživě vykládal, ale až sem se to nedoneslo, takže nevím, o čem byla řeč. 

***

Očima Ziny

„Drak, doslechl jsem se, co stalo. Musíš s tím okamžitě přestat."                                                                     
„S čím mám přestat?" zeptala jsem se nechápavě. I když, věděla jsem moc dobře, o čem je řeč.   
„Vím , že jsi na něj naštvaná" ukázal na Willa. „ale to ještě neznamená, že mu musíš ztěžovat trénink." Povzdechl si. „Já znám tvůj tréninkový plán moc dobře a takovéhle tempo je na seznamu až za několik týdnů." 

Nic jsem neříkala, tak pokračoval. „Pokud se nebudeš držet svého vlastního tréninkového plánu, budu nucen přidělit Willa někomu jinému. Bude se muset odstěhovat a už nad ním nebudeš mít žádnou kontrolu." 

Zalesklo se mi v očích. „Tak prosím! Dej ho někomu jinému, je mi to jedno! Stejně jsem se o něj starala jen proto, že jsi mě o to požádal!" rozkřikla jsem se na něj. Nechápala jsem to. Nejdřív mi vnutí někoho, koho jsem ani nechtěla a když už jsem si něj zvykla, tak se mi ho snaží sebrat. Važně jsem tomu nerozuměla.

„Počkej, prosím." zavolal za mnou ředitel, když jsem se otočila k odchodu. Zastavila jsem se a čekala, co bude. Došel až ke mě a stoupl si přímo přede mě. „Prosím." zopakoval.                                  
„O co mě prosíš?" nechápavě jsem nadzvedla obočí. Zachmuřil se, když mu došlo, že mě o něco prosil jen ve své hlavě. Doháním ho k šílenství, uvědomila jsem si.

Zhluboka se nadechl. „Prosím, nech si Williama u sebe. Sice ho můžu dát někomu jinému, ale nikdo jinej z něj nedostane to, co ty. Prosím tě o to, aby sis ho nechala u sebe, jen trochu zvolni tempo." řekl s naléhavostí v hlase.

Dlouho jsem přemýšlela. Pozorovala jsem, jak se mu z očí pomalu vytrácela nadějě.                                      
„Fajn." řekla jsem nakonec. Bezmyšlenkovitě mě objal. V úleku jsem ho prudce odstrčila.                                    
„Tohle už nedělej! Nikdy!" řekla jsem naštvaně. Otočila jsem se a vyšla pryč z tréninkové místnosti.

***                                                      

Očima Willa

„Kam jde?" pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak Zina naštvaně odchází z tělocvičny po hádce s ředitelem. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale rozhodně to nebylo nic pěkného.

Chvíli jsem ještě seděl a odpočíval, v naději, že přijde zpátky a budeme pokračovat v tréninku. Třeba jí řekl, aby se mnou začala mluvit, přemítal jsem. Nebo vynecháme pár tréninků...

Rozhodl jsem se, že to zjistím. Vyšel jsem z tělocvičny na chodbu a zamířil si to do jídelny. Nebyla tu. Bohužel si mě všimla Doris a už z půli jídelny na mě křičela, ať si s ní dám večeři, takže jsem se k ní připojil. Když jsem se po půl hodině konečně vymanil z jejího osobního prostoru, vyrazil jsem z jídelny, hledat Zinu.

***

Hledal jsem jí až do devíti, ale nikde jsem ji nenašel. V zoufalství, že se jí něco stalo, jsem to došel ohlásit řediteli. Ten se však choval velmi zvláštně. Než mi odpověděl, nejprve se podíval na hodinky, jakoby kontroloval čas, a pak mi řekl, že neví kde je. Choval se opravdu divně, jakoby věděl, kde je, ale nechtěl mi to říct. Nebo nemohl. Ale je to ředitel, ten může všechno. Nebo ne?

Ležel jsem ve své posteli, v pokoji 102. Oči se mi klížily, ale já ne a ne usnout. Stále jsem vyčkával na Zinu, v naději, že se mnou třeba promluví, až se vrátí.
Podíval jsem se na červená číslíčka budíku. 11:31. Je půl dvanácté a Zina stále nikde, napadlo mě.

V tu chvíli se otevřeli dveře do našeho pokoje. Vyskočil jsem z postele a otočil se ke dveřím.
„Zino!" zakřičel jsem radostně. Byl jsem rád, že se v pořádku vrátila.
Vykročil jsem k ní, že ji objemu. Avšak Zina kolem mě prošla a zavřela se do koupelny. Neřekla ani slovo, hlavu měla skloněnou k zemi. Něco se stalo, napadlo mě.

Po chvíli vyšla z koupelny, oblečená do svého nočního úboru. Černého trička a kalhotek. Stále jsem stál uprostřed pokoje, tak, jak mě tu zanechala. Nechápal jsem, co se s ní stalo.

Lehla si do své postele, zády otočená ke mně. Dělala, jako bych tady vůbec nebyl. Chvíli jsem tam zůstal stát, ale pak mě to přestalo bavit. Lehl jsem si do postele a zanedlouho usnul.