School of superkiller - Hunt for vampires

4.kapitola - Pokoj 102

Omlouvám se za opožděné vydání kapitoli. Vyskytli se menší technické problémy, ale už jsou na nějaký čas vyřešeny. A pokud by se někdo ptal, jaké zpoždění, ráda bych upozornila na to, že každé pondělí přidávám novou kapitolu. Teda aspoň se snažím. Proto to zpoždění. Ale jinak děkuji za vote a přeji příjemné počtení. ;-)

Očima Willa

„Williame, běž prosím za ní, vezmi jí ten nůž a řekni jí, že jí povoluju si sundat závaží. A pohlídej jí prosím, aby nikoho nezabila. A dávej pozor i na sebe. V tomhle stavu je nadmíru nebezpečná." požádal mě ředitel a podal mi její nůž.

Přikývl jsem a už už jsem se chytal vzít za kliku, ale ředitel mě ještě zastavil. „Jo a Williame, jestli chceš něčeho dosáhnout, drž se jí jako klíště. Možná je děsivá, ale stačí jí jen lépe poznat. S ní se dostaneš opravdu daleko."

„Děkuji. Už jsem si ráčil všimnout, že není taková, jakou se dělá. Je totiž ještě nebezpečnější a vy to víte." S těmito slovy jsem odešel z ředitelny. Ještě se ozvalo „Cože? Jak to myslíš?" ale to už jsem byl za dveřmi ředitelny, na cestě za... Drakem? Vážně jí tak říkají?

Běžel jsem na konec chodby. Uviděl jsem kamenné schody, ze kterých se ozývaly kroky. Někdo stoupal po schodech do dalšího patra. Rozeběhl jsem se nahoru. Když jsem vystoupal, ocitl jsem se na další chodbě, která se táhla doleva i doprava.

Vběhl jsem do chodby. Rozhlédl jsem se. Vlevo nikdo. Podíval jsem se doprava. Chodbou pospíchala vysoká dívka s havraními vlasy, které měla zastrčené do sexy černého oblečení, takže nebylo možné určit jejich délku. Určitě to byla Drak.

Rozeběhl jsem se za ní. Když zjistila, že jí někdo sleduje, přidala do kroku. Otevřela dveře na konci chodby a zmizela uvnitř. Všiml jsem si, že na tomhle patře jsou všechny dveře stejný - z tmavě červeného dřeva. Jsem rád, že jsem jí viděl vcházet. Opravdu by se mi nechtělo ten pokoj hledat.

Doběhl jsem na konec chodby. Otočil jsem se ke dveřím. To jsou ony. Pokoj 102. Pokoj, který budu sdílet s nádhernou a nebezpečnou dívkou. Nebo ho ona bude sdílet se mnou? To je jedno.

Zaklepal jsem na dveře. Nikdo se neozýval. Chtěl jsem zaklepat znovu, když v tom se dveře rozletěly dokořán. Stála tam ona, jenom v ručníku. Když mě spatřila, chytla mě za zápěstí a vtáhla dovnitř. Rychle zabouchla dveře. To se bojí, aby mě u ní nikdo neviděl? Stejně to zjistí.

„Jdu se osprchovat. Jestli tam vlezeš, zabiju tě." informovala mě. „Jen mi ještě řekni..." „Tvoje postel je ta vlevo. Ta co neni černá." skočila mi do řeči a zabouchla za sebou dveře od koupelny. Jak věděla, že se chci zeptat zrovna na tohle? „A co moje..." „Ve skříni!" zakřičela přes tekoucí vodu. „... zavazadla." pomyslel jsem si. Jak to sakra věděla? Je snad jasnovidec? Nebo umí číst myšlenky?

***

Seděl jsem na své posteli a prohlížel si pokoj. Zdi byly tmavě šedé, postele z tmavého dřeva, stejně jako skříně nebo pracovní stůl v koutě. Její postel měla černé povlečení, moje bylo bílé. Zřejmě si ho kupovala sama. Takový jsem si vždycky přál, ale nikde jsem ho nesehnal.

Najednou se objevila ve dveřích, omotaná v ručníku. „To už máš vybaleno?" „Ano." Uchechtla se. „Nemusíš být tak formální. Hlavu ti neutrhnu. Pokud budeš dodržovat pravidla, samozřejmě." „Dobře já... Hele, kdy si se oblíkla?" „To bys rád věděl, co?" „No, docela jo." „Tak to máš celkem smůlu chlapečku." Chlapečku? V tu chvíli mi pošramotila ego.

„Můžu se tě na něco zeptat?" Ležel jsem na posteli, oči upřené na ni. Ona seděla na parapetu u okna, hlavu opřenou o zeď. „Hm." „Co znamená kód 23 16?" Povzdechla si. „To vymyslel Luco, aby mě trochu zaměstnal a já se nenudila." Tím mi na otázku neodpověděla, ale já se bál znovu se zeptat. „Kdo je Luco?"zeptal jsem se místo toho. „Ředitel, ty moulo!"

Chvíli bylo ticho. „Můžu se ještě na něco zeptat?" Byla zticha, tak jsem se zeptal. „Proč ti říkají Ledový drak?" Pousmála se mé otázce, jakoby si vybavila vzpomínky. „Tu přezdívku jsem získala hned první rok na škole. Draku mi říkají, protože jsem prý bouřlivá, nezkrotná a nebezpečná." „A proč to Ledový?" „Protože mám ledové srdce a z mého pohledu mrazí na duši." odpověděla a vložila do toho všechen chlad, který v sobě měla. K tomu na mě pohlédla svýma ledově modrýma očima, ze kterých mě doopravdy zamrazilo.

Dál už mi nic neřekla. Pokoj se ponořil do nepřijemného ticha.