School of superkiller - Hunt for vampires

5.kapitola - Výcvik

Hrozně moc děkuju za 200 shlédnutí a 24 vote. Jste skvělí! Doufám, že to takhle bude pokračovat dál. Snad se vám můj příběh líbí a doufám, že si tuhle kapitolu užijete. :-*

Očima Willa

Svist, svist, svist. Co to je?
Co je to za hluk?
Svist, svist, svist.

Otevřel jsem oči a otočil se. Na vedlejší posteli ležela Drak, v klíně svůj všudypřítomný meč a těštila ho.
„Konečně ses probral! Jak dlouho hodláš spát? Od čeho máš noc?" obořila se na mě.
„Cože? Ty jsi usnula jako první!"
„Jenže já tu noc k dispozici nemám, takže to mám povolený. Kdo to povolil tobě?"
„Že by já? Nebo snad rozhoduješ úplně o všem?" Začínal jsem být nepříčetný. Kdo si myslí, že je?
„Přesně. Teď tě mám na starost já, takže se budeš řídit mými pravidly. Jasný?"

„Jestli chceš něčeho dosáhnout, drž se jí jako klíště. Možná je děsivá, ale stačí jí jen lépe poznat. S ní se dostaneš opravdu daleko."
To mi řekl ředitel. A já chci něčeho dosáhnout. A taky věřím, že jí dokážu změnit. Věřím, že zkrotím Draka.

"Fajn. Je to jasný."
"Výborně. Stejně nemáš na výběr. A teď zvedej šunky, musíme ti vybrat zbraň. Čeká tě hodně tvrdej výcvik."
S neochotou jsem se začal zvedat z postele. Byl jsem unavený, rozespalý a do toho ještě výcvik. Super.
"Tak dělej. Nemám na to celej den."

***

"Rozhlídni se a vyber si několik zbraní, se kterými začneme."
Stáli jsem někde u lesa, na místě, kterému Drak říkala bojiště.
Bylo rozlehlé, se spoustou bojových pomůcek, terčů a dokonce stolem plným zbraní. Myslím, že by se tomu mělo říkat spíš cvičiště. To zní líp.

Došel jsem ke stolu se zbraněmi a prohlídl si je. Vybral jsem si luk s šípy, meč a revolver 120.
Došel jsem k ní a ukázal jí zbraně, se kterými jsem uměl.

"Luk? A šípy? Hraješ si na Robina Hooda?" zeptala se nevěřícně.
"Máš s tím nějaký problém?" opáčil jsem.
"Bacha na pusu. To, že tě nesmím zabít ještě neznamená, že to neudělám."
"Ty mě nesmíš zabít?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
"Samozřejmě. Asi tak, jako ty před tebou." Tím že mě všechna naděje vyprchala.
"A teď dělej. Předveď se."

Vzal jsem do ruky luk a šípy a zamířil jsem na terč. Zasunul jsem šíp do luku, natáhl tětivu a vystřelil. Trefil jsem se na okraj středu. Takhle jsem to opakoval jště několikrát, než jsem.mohl pokročit k revolveru. Ani ten nedopadl jinak.

"Na nováčka dobrý. Ale bohužel to na přežití nestačí. Musíš být na 100% přesný."
"Já vím, časem to vylepším..."
"Ne!" přerušila mě. "Žádný časem. Musíš denně trénovat. Tady je každá minuta dráha. Stačí jedno zaváhání a je po tobě, jasný?"

Při jejich slovech sem se zděsil. Musela to vidět, protože se mě pokusila uklidnit.
"Neboj se. Slibuju ti, že tě nikdo jinej než já nezabije." Říkal jsem, že pokusila.

Podala mi meč. Vzal jsem si ho a očima hledal cvičného panáka. Žádného jsem nenašel.
"Kde je panák?"
"Žádnýho panáka nepotřebuješ. Budeš bojovat proti mě."
"To ne. Nerad bych ti..."
"Nekecej hovadiny a dělej." Koukám, že má ve zvyku přerušovat lidí.

Postavili jsme se proti sobě. Zaujali jsme se bojové postoje. Ale něco bylo špatně.
"Kde máš zbraň?"
"Na stole. Na to abych tě porazila nepotřebuju meč."
Tak tím mě fakt nasrala. Co si už do prdele o sobě myslí?

Se vší vervou jsem zaútočil, ale vyhnula se. Z nějakého nepochopitelného důvodů jsem se vůbec nebál, že ji ublížím. Sekal jsem, máchal, útočil mečem. Snažil jsem se zasáhnou životně důležité i nedůležité funkce, ale vždycky se s naprostou grácií a elegancí vyhnula. A pak přišla ta osudná rána.

Čím vím jsem byl naštvanější, tím víc jsem byl nerozvážnější a mé útoky více předvídatelné. Začala se mi vařit krev v hlavě a přestal jsem jasně uvažovat.
Zamířil jsem jí na hlavu, ale skrčila se. Jak jsem předpokládal. Strčil jsem do ní, podkosil jí nohy. Spadla na záda.

Napřáhl jsem ruku a zamířil jí na srdce...
Vytryskla hromada krve. V tu chvíli jsem se konečně vrátil na zem a došlo mi, co jsem udělal. Já jí zabil...