School of superkiller - Hunt for vampires

15.kapitola - Pátrací mise

Ahojky! Mám tu pro vás další kapitolu, která určitě nadchne. A pokud ne, omlouvám se, že mám tak vysoké mínění. Dále bych ráda poděkovala za více jak 100 vote a 700 shlédnutí. Jste úžasní. Také bych vás chtěla poprosit o koment a přeji napínavé počtení. ;-) LuluLabby

„Zino, chci, aby si se vydala hledat Darju." říkal zrovna Luco.
Ležela jsem na pohovce v ředitelně a přemítala, proč musím vstávat tak brzo. Bylo půl páté, všichni ještě spali, jen já musela být vzhůru. Dokonce i William ještě spal, po tom, co jsem ho ráno shodila z postele.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem naťesnaná u zdi a Will se na mě doslova lepil. Objímal mě tak silně, že jsem skoro nemohla dýchat. A navíc si jeho hlava spletla moje ňadra s polštářem.
Natolik jsem se lekla, že jsem ho prostě vyhodila z postele. Přistál tak tvrdě, až se podlaha otřásla.

„Proč zrovna já?" zeptala jsem se.
„Díky "jistým" schopnostem, kterými vládneš, jsi na to perfektní. Znáš tyhle lesy jako své boty a navíc si výborná ve stopování. Dokážeš se o sebe postarat a proto nemusím mít strach, že by tě zabil nějaký upír. To spíš ty zabiješ jeho." vysvětloval Luco.

„Fajn, fajn, chápu to, jsem prostě úžasná." rekla jsem sarkasticky. „Ale vysvětli mi, proč tak brzo?"
Odkašlal si. „Je tu hned několik důvodů:
1. Doris nebude nadšená až zjistí, že jsem poslal právě tebe,
2. Tyler tě hlídá jako šílenej, takže by chtěl jít s tebou a
3. Will je ti neustále v patách, takže by s tebou chtěl jít taky.

Zasmál se. „Zvláštní, jak se ti dva nenáviděj a přitom si jsou podobní ve stejnejch věcech."
„V jakejch věcech?" chtěla jsem vědět.
„Ve věcech, který se týkaj výhradně tebe. A neříkej, že je to lež."
Zlostně jsem zavrčela. „Nenávidím tě." a odešla jsem z ředitelny, abych si zabalila věci.

***

Vyběhla jsem ze školy. Nejprve jsem se zastavila na místě, kde viděli Darju naposledy. Poté jsem sledovala stopu hluboko do lesa, kde se stopa najednou vytratila.

Darja utíkala před něčím, nebo před někým, ale nechápala jsem, proč zrovna do lesa a ne ven z lesa. Vypadalo to, že jí něco nebo někdo honil a zahnal jí hluboko do lesa. Nebo taky Darja kvůli té bouři ztratila orientační smysl a myslela si, že běží ke škole, ale běžela naopak.

Možností bylo spoustu, ale neseďela mi tu jedna věc. Vůbec se nepokusila bojovat, rovnou se dala na útěk. Nikde nebyly známky po boji, ani že by kroužila a hledala cestu. Ne, rovnou se dala na útěk. A to bylo divný.

Znovu jsem se vrátila do jejího areálu a celý ho prohledala. Třikrát. Ale nic. Nikde žádná stopa, prostě nic.
Už jsem se chtěla vrátit, když jsem to ucítila. Závan drahýho parfému s vůní lilie. To byl Darjin parfém, který s oblibou používala. Ale jak to, že ho déšť ještě nesmil? přemítala jsem.

Vydala jsem se za tou vůní. Linula se z temného lesa a nutila mě běžet hlouběji a hlouběji. S každým dalším krokem jsem měla silnější pocit, že tu něco nesedí. Prostě to nedávalo smysl.

Krajina mi už dávno nepřipadala povědomá, ale stále jsem měla pocit, že jí vlastně odněkud znám. Jakoby jsem tu už někdy byla, ale nepamatovala jsem si to. Nebo jsem si to pamatovat nechtěla.

Les byl stále hustší a hustší, stromy tu rostly moc blízko u sebe a mezi nimi bylo neprostupné roští. Připomínalo to pohyblivé bludiště, které se samo od sebe rozhodne, kde a kdy se jak pohne.
Les už byl natolik hustý, že už sem neprosvítalo skoro žádné světlo, jen občas sem proniklo pár slunečních paprsků.

Vběhla jsem ještě hlouběji do lesa, les ještě více zhoustnul a potemněl. Obklopila mě naprostá tma. Zastavila jsem se, zavřela oči a soustředila se na své utajované schopnosti. Otevřela jsem oči a celý svět jakoby explodoval.

Už jsem neviděla jen černočernou tmu, ale barevný les plný světla, působící dojmem, že malíř maloval jen pastelovými barvami a vykresloval každičký detail. Zbystřil se mi sluch, slyšela jsem každé pípnutí ptáčka, každé prasknutí větvičky, každé nadechnutí okolních živočichů...

A pak jsem to uslyšela. Hodně, hodně daleko za mnou, jsem slyšela něčí tlukot srdce. Bilo zrychleně a nepravidelně, takže osoba, jež patřil tlukot srdce, běžela. A to hodně rychle. A přímo za mnou. Sledovala mé stopy, pronásledovala mě.

Zavětřila jsem, zachytila vůni parfému a rozeběhla se tak rychle, jak jsem jen dokázala. Utíkala jsem, nehledě na okolní svět. Nehledě na nebezpečí, do kterého jsem se nevědomky řítila.

Nevím, jak dlouho jsem byla na cestě, ale hádala jsem, že bylo něco kolem poledne. Ikdyž byl les hustý, dopadalo sem ostré polední slunce. Zvláštní, že jsem ještě nenašla Darju. Jak daleko běžela? Co když...?

Přidala jsem na rychlosti. Jednak, že jsem se bála, že mám pravdu, jednak, že mě můj pronásledovatel nepřestal sledovat, ač jsem se snažila ho sebevíc setřást. Má výdrž, řekla jsem si uznale.

Najednou jsem se ocitla na nepříliš znatelné cestičce. Zastavila jsem a rozhlédla se. Les zřídnul, stromy nerostli tak blízko u sebe, nikde nebylo vidět žádné chroští s nepříjemnými trny.

Nedůvěřivě jsem se vydala po cestičce, když mě přepadl pocit, že tohle místo znám. Ano, znám ho. Vybavili se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem se tu ocitla poprvé. Byly to nepříjemné vzpomínky, na které jsem chtěla zapomenout. Proto jsem to tu hned ze začátku nepoznala. Nechtěla jsem.

Běžela jsem po pěšince dál, když se přede mnou oběvila obrovská kamenná hradba. Přede mnou stál starobylí kamenný hrad, který působil dojmem, že je opuštěný. Ale nebyl.

Ten hrad jsem moc dobře znala, dokonce jsem ho prozkoumala i zevnitř. Nebyl to totiž starý a opuštěný hrad, ale upíří doupě, ve kterém žili upíři typu A, tedy nejsilnější upíři, takzvaní Šlechtici. Tak tohle bude masakr.

Vůně parfému se linula zevnitř hradu. To znamenalo, že Darja je uvnitř. Opět jsem se ve své dedukci nemýlila. Darja neutekla, oni ji unesli. Ale proč?

Jakmile jsem na to pomyslela, oběvilo se přede mnou několik upírů. Rozestoupili se dokola kolem mě, abych nemohla utéct. Z kruhu vystoupil upír, parně jejich vůdce, a lstivě se na mě usmál.

„Tak se znovu setkáváme, Ledový draku! Ale nemysli si, že vyvázneš tak hladce jako posledně. Tentokrát tě vysaju až do morku kostí!" zakřičel a vrhl se na mě, stejně jako zbylích devět. Tak tohle je můj konec.

Snažila jsem se bojovat, ale bylo jich příliš. Dva mi znehybnili ruce, tři mě odzbrojili a zbylí čtyři se kolem mě rozestoupili. Přistoupil ke mě jejich vůdce a vítězoslavně se na mě usmál, než se mi zabodl tesáky do krku a vpustil mi do žil jed.

Zatemnilo se mi před očima a pomalu mě začala prostupovat temnota.
„Zino!" zaslechla jsem Willův hlas jakoby z dáli, než jsem upadla do bezedné temnoty.