School of superkiller - Hunt for vampires

21.kapitola - Problémy s proměnou

Moc se omlouvám, že vychází kapitolka až dnes. Měla vyjít už včera, ale vydávat jí v 00:02 by bylo zbytečný. Ještě jednou se moc omlouvám, za všechno moc děkuju a užijte si kapitolu. :-*

Uběhl měsíc od doby, kdy jsem dostala od Luca zákaz styku s lidmi. Normálně bych ho neuposlechla, ale tentokrát to bylo jiné.

Ze začátku jsem byla unavená, nesoustředěná a hladová. Avšak během posledního měsíce jsem tyto pocity přestávala vnímat. Přestávala jsem být čím dál tím víc unavená, spíše naopak. Měla jsem stále více energie. Dokonce jsem se začala soustředit víc než kdy před tím. Zostřil se mi zrak a zlepšil se mi sluch i čich, aniž bych použila své 'speciální' schopnosti. Jen ten hlad byl stále silnější. Celkově to bylo magické, ale i hodně děsivé.

Podle Lucových výpočtů jsem nabírala na síle 3x rychleji, než bylo v plánu. Sílila jsem den ode dne, i když jsem dodržovala Lucova přísná pravidla. Už nezbylo nic, co bych mohla dělat, abych potlačila svou narůstající sílu. Sprint, vytrvalost, posilování, šerm, lukostřelba, dieta.... už nic nezbylo. Už nic nezabíralo.

Jelikož byl můj hlad silnější a silnější, stále více jsem se vyhýbala lidem, ač to byl obtížný úkol vzhledem k tomu, že jsem bydlela na pokoji s Williamem. Další háček byl v tom, že si Darja usmyslela, že je mi za záchranu života něco dlužná a neustále za mnou chodila jako pejsek na provázku.

Když už je řeč o pejskovi, Tyler byl přidělen k tajné vládní misi, která sice příslušila mě, ale kvůli blížící se proměně byla udělena jemu. A nikdo neví, kdy se vrátí a jestli vůbec. Takže jsem si nemohla s nikým povídat, byla jsem tu jako zvíře v kleci.

Jak už jsem zmínila, můj hlad stále více sílil a já jsem se přestávala ovládat. Snažila jsem se ze všech zbývajících sil, které jsem nespotřebovala na promněnu, abych se udžela pod kontrolou, ale kvůli narůstajícímu hladu to bylo mnohem těžší. Brzy se přestanu ovládat úplně a historie se bude opakovat...

Na hodiny už skoro nechodím a do jídelny jsem přestala chodit úplně. Za to na ošetřovnu jsem začala chodit mnohem častěji, než kdy dřív - což je opravdu podivuhodné, vzhledem k mému sklonu k sebepoškozování. Učila jsem se, jak se ovládat, ale... už několikrát jsem po Helze vystartovala. Mám pocit, že se mě Helga, ta razantní a přísná Helga, začíná bát. Ostatně, tak jako všichni.

Od té doby, co jsem se začala vyhýbat lidem, se začali i oni vyhýbat mě, protože nechápali mé důvody. Nechápali, proč se já, tvrdohlavá, nebezpečná a neoblomná holka, která se do všeho vrhá po hlavě - ano, vím to o sobě - začínám stranit lidem. Ale asi chápete, že říct jim, že se měním na něco, by nebyl moc dobrý nápad. Určitě by na mně vzali vidle a pochodně.

A co mě štvalo ze všeho nejvíc bylo to, že to William nechápal. Nechápal, že nemůžu být věčně s ním, že potřebuju svůj vlastní prostor, ve kterém by se on nevyskytoval. Nechápal, že navždy spolu, jak si on představoval, se nikdy neuskuteční. Protože my dva spolu nebude nikdy. A to nechápal.

***

„Ziný, mohla bys mi s něčím pomoct?" zeptal se Will, asi už po šestý.

Vyšla jsem z koupelny, v rukou ručník, kterým jsem si sušila právě umytou hlavu. Přešla jsem ke stolu, kde seděl asi už dobrou hodinu. Pohledem jsem letmo přejela stůl, načež jsem si všimla, že má před sebou ten samej sešit, jako před hodinou.

„Co chceš?" zeptala jsem se ostře.
„Příjemná jako vždycky." poznamenal, přičemž si ode mě vysloužil pohlavek.
„Mohla bys mi pomoct s úkolem ze zeměpisu? Za týden píšeme a já to totálně nechápu."
Letmo jsem prohlédla obsah úkolu. „Ne." odpověděla jsem rázně.

William se na mě otočil s nevěřícným výrazem ve tváři.
„Co?"
„Říkám ne."
„Ale noták, prosím. Já to nechápu." žadonil dál.
„Jdu na ošetřovnu." řekla jsem místo odpovědi a odešla jsem z pokoje, s těžkým srdcem. Tohle byl náš první rozhovor za celý měsíc.

***

Pohledem Willa

Seděl jsem v jídelně u našeho stolu. Teda, teď už u mého stolu, protože Zina sem nepáchla už dobrý dva měsíce. Od tý doby se tu toho hodně změnilo, nikdo už se nemusel Ziny bát.

„Proč už sem nechodí Zina?" vypadlo ze mě najednou. Všichni u stolu - Tyrel, Darja, Doris i Chris - se na mně nechápavě podívali.
„My mysleli, že to víš ty." odpověděli všichni sborově, teda až na Chrise. Ten nemluvil skoro nikdy.

„Já?" podivil jsem se. „Já to ale nevím. Já myslel, že to víte vy."
Darja se ke mně naklonila přes stůl. Skousla si ret, přivřela oči a pak mně probodla pohledem.

„Poslyš, Wille." řekla přesladce.
„Ó, jé." prohlásila Doris. To nevěstilo nic dobrého.
„Ty bydlíš na pokoji se Zinou a nemáš páru o tom, co se s ní děje?!" pokračovala hlasitě Darja a s každým slovem se ke mně přibližovala, takže teď byla těsně u mně.

Darja obvykle nepoužívala nespisovná slova, nebo vulgární, takže to znamenalo, že se opravdu hodně naštvala.

„No... já..." zarazil jsem se. Pohled se mi stočil k vchodovým dveřím do jídelny. Chodbou prošla Zina, která se ani nepodívala, jestli tu jsem. Proč to jen dělá?

„Už musím jít." omluvil jsem se a doslova jsem vystřelil z jídelny.
„To je vocas!" zaslechl jsem ještě Tyrelův hlas, ale to už jsem byl z jídelny pryč.

Doběhl jsem k našemu pokoji, zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř s nadějí, že mě nevyhodí.

***

Vešel jsem do pokoje. Na posteli nebyla, na parapetu taky ne. Vstoupil jsem do koupelny. Dveře byly otevřené, ani tady nebyla. Zmateně jsem se vrátil do pokoje, když v tom jsem jí uviděl.

Krčila se v koutě za vysokou skříní, takže při vstupu do pokoje nebyla viděl.
Seděla na zemi, kolena přitažené k hrudi, hlavu mezi koleny.

Dřepl jsem si k ní a položil jsem jí ruku na koleno. Leknutím sebou škubla, hlavu však nezvedla.
„Jdi pryč!" zahřímala nelidským hlasem.
„Zino, co je ti?" zeptal jsem se opatrně. Děsila mě.
„Vypadni!" zakřičela už normálním hlasem.

Ani jsem se nehnul, byl jsem jako přikovaný. Ale cosi mě nutilo přiblížit se k ní.
„Zino, já..." nedokončil jsem. Pamatoval jsem si, jak jsem dřepěl před ní, a pak jsem se najednou ocitl na druhé straně místnosti přitisknutý ke zdi.

Držela mě pod krkem, oči jí rudě žhnuly. Stála přitisknutá ke mně, tiskla se k mému přirození, ale asi to nevnímala.

Naklonila mi hlavu na stranu a přitiskla se rty k mému krku. Nejprve jsem cítil slabé píchnutí, ale pak to přestalo. Zina si zhluboka oddechla. Byla v tom cítit nezměrná bolest.

„Měl by si jít." řekla s klidem a odtáhla se. Oči už byly zase ledově modré, už se držela pod kontrolou.

Najednou, jako blesk, zmizela. Postřehl jsem jen jednu osamocenou kapku slzy a prásknutí dveří od koupelny. Utekla.