School of superkiller - Hunt for vampires

29.kapitola - Smrtelná výhružka

Ahojky. ;-) Tak, na to, že jsem do dneška nenapsala ani čárku a začala jsem až dneska ráno, tak mám pro vás hotovou další kapitolu. :-D No, snad to nebude propadák. Užijte si ji! :-*

„Ten kretén propadá!" vtrhla jsem do Lucovy kanceláře.

Zrovna u něj byla ta černoška... jak jen se jmenovala... Madeline. Ona i Luco vyskočili ze židle, jak se mě lekli. Madeline na mě zírala s vyděšeným pohledem (stále jsem se nedokázala uklidnit, oči mi rudě žhnuly a špičáky se vysunovali a zase zasunovali).

„Madeline, měla by si odejít." promluvil Luco.
„Ale já-."
„Vypadni!" vložila jsem se do toho. Hlas jsem měla zhrublý, až děsivý.
Madeline poslechla a v mžiku byla tatam.

„Zavři." vybídl Williama, který se snažil být ode mně co nejdál. Nedivila jsem se mu, jen mě překvapovalo, že je schopný být se mnou v jedné místnosti.

Pokynul mi rukou, abych se posadila. Místo toho jsem si lehla na pohovku. Hlasitě si povzdechl, ale akceptoval to. Co jiného měl taky dělat.

„Nemusela si na ní být tak zlá."
„Na ní jsem byla ještě hodná." procedila jsem zkrz zuby a probodla Williama pohledem. Zbledl. Byl bílý jako stěna.

„Dobře, dobře." uklidňoval mě Luco. „Ale než začneme, ty se posaď" ukázal na Willia „a ty se najez." ukázal na mně.

Donesl mi skleničku s vodou a podal mi jí.
„Jak se má najíst vody?!" promluvil William.
„Ty mlč!" řekli jsme jednohlasně s Lucem.

Vytáhla jsem z pláště černou piksli a jednu pilulku jejího obsah jsem vysypala do vody. Pobaveně jsem sledovala Williamův udivený výraz. Byl k popukání!

„To je..."
Napila jsem se ze skleničky. Slastně jsem se olízla.
„...krev." dořekla jsem za něj.
Jeho čelist padla jěště níž. Oči mu div nevypadli.

„Sakra, Williame! Co sis myslel, že budu jíst jako upír?! Duhový poníky?!" vykřikla jsem na něj.
„Já, ne.. Já jen... Kdy si se promněnila?" nechápal.
„Nepromněnila." řekla jsem jednoduše. „Ale promněňuju." doplnila jsem jeho nechápavýmu výrazu.

„Počkat, počkat!" přerušil nás Luco. „Duhový poníci?"
Pokrčila jsem rameny. „Nic lepšího mě nenapadlo."
„Duhový poníci?" zeptal se znovu.
„Luco!" řekla jsem varovně. Ikdyž by se tomu rád dál věnoval, přestal mě prudit s duhovými poníky.

„Takže, jestli si se už uklidnila," promluvil už normálním tónem „kvůli čemu si to sem vlastně přišla?"

Probodla jsem už tak bledého Williama.
„To kvůli němu." řekla jsem chladně. „Propadá."
„Zino!" zhrozil se Luco. „Jak si to mohla dopustit?"

Posadila jsem se. Obočí mi vylétlo nahoru. „Já? Jak já? To on je kretén!"
„A od koho se to asi učí?" prohodil Luco.
„Říkal si něco, Luco?" zeptala jsem se varovným tónem.
Taky zbledl. „Ne! Jak bych mohl?!"
„Já si myslím." přitakala jsem.

„A aby bylo jasno," pokračovala jsem „nemůžu za to, že si neumí říct o pomoc."
„Tys mi pomoct nechtěla!" zakřičel William.
„Cože?!" zeptali jsme se s Lucem najednou. Oba jiným tónem a z jinýho důvodu.

„Vždycky, když jsem tě požádal o pomoc, řekla si ne." pokračoval roztřeseným tónem. Bál se. Sakra, jak ten se mě bál.
„Williame." povzdechla jsem si. „To je sice pravda, ale řekla jsem to z úplně jinýho důvodu, než si myslíš."

„Zino." promluvil Luco. „Neříkej mi, že se pořád držíš té své pitomé zásady."
„Jo." Obrátila jsem se zpět k Williamovi. „Abys věděl, pomáhám jen tehdy, když to je opravdu potřeba. A jelikož ses mě ptal pokaždé na to samé, myslela jsem si, že si ze mě střílíš. Proto jsem řekla ne."