School of superkiller - Hunt for vampires

35. kapitola - Apokalypsa

Klidně bych se teď mohla vymlouvat na hromadu důvodů, proč jsem tak dlouho nevydala kapitolu, a že těch důvodů je spousta, ale tentokrát s tím končím. Přebírám za své činy plnou odpovědnost a převelice se omlouvám. Mohla bych vám i slíbit, že se polepším, ale znám se, takže to dělat nebudu. ;-) Velmi se omlouvám, mí nejmilejší čtenáři! LuluLabby

Hurikán se změnil v obrovskou vlnu a vyplavil všechny na mýtinu. Všichni teď leželi na zemi, včetně mně. A co bylo horší, ležela jsem na Williamovi, promočená až na kost.

Ve chvíli, kdy nás pohltil hurikán, jsem automaticky, jakoby instinktivně věděla, že nás to vyplaví. Nevím, jak jsem to věděla, ale v okamžiku, kdy se hurikán měnil na vlnu, jsem nemyslela na nic jiného než na to, že William by náraz nemusel přežít. Proto jsem ho popadla a bylo mi jedno, co se stane mně.

Opřela jsem se do rukou a zvedla trup. Zastavila jsem se však uprostřed pohybu, protože mě něco omezovalo v jeho pokračování. Věděla jsem, co to je. Byl to totiž moc dobře známý pocit.

„Už mě můžeš pustit." pošeptala jsem Williamovi do ucha. Překvapeně zamrkal, jakoby si vůbec neuvědomil, že mě svírá kolem pasu. Udělal něco mezi vyděšeným a překvapeným výrazem a polekaně mě pustil, jako kdyby držel mrtvolu nebo se dotkl něčeho infikovaného.

Zvedla jsem se do dřepu, pak se postavila na nohy. Cestou jsem zahlédla Tylerův ublížený pohled, směřovaný mně a Williamovi. V tom pohledu bylo tolik bolesti, že se mě to skoro dotklo. Sakra!

„Proto tě zajímalo, kde je? Aby si ho mohla zachránit?" zašeptal dotčeně, skoro až uraženě. Dělala jsem, že ho neslyším.
Co taky jiného?

Otočila jsem se na patě.

Vlna, která teď nebyla vlnou, ale tornádem, stála na místě jako děsivý vír. Vypadala tak nepřirozeně. Mezi tím, co se vlna měnila, se i ostatní začali zvedat na nohy. Vyděšeně, což byla pro ně přirozená reakce, hleděli na ten nevídaný přírodní úkaz, který se tu vznášel do výšky nejméně třicet metrů. Teda až na Christiana po mém levém boku, jenž nenávistně zatínal pěsti, protože stejně dobře jako já věděl, co před námi stojí.

Větrný vír začal kapalnět, až se z něho stalo tornádo z vody, neboli vodní vír. Pak začal od spodu nahoru mizet, aniž by se přestal točit a odhalovat nohy neznámých vetřelců. Po chvíli se úplně vypařil, z nebe padaly kapičky vody v náznaku deště, ale byly to jen zbytky vodního víru.

Na místě, kde ještě před několika sekundami stálo otáčející se vodní tornádo, teď bylo pět záhadně vypadajících postav. Jeden z nich, černovlasý chlapec se žlutýma očima, stojící uprostřed, měl zvednutou ruku směrem k nebi. Stejně tak i blonďatý chlapec s modrýma očima, které působili jako pohybující se moře, měl zvednutou ruku do vzduchu, avšak ohnutou v lokti. Bylo jasné, že veškerá kouzla měli na svědomí oni.

Všech deset pohledů se teď upřelo na mně.
První promluvil černovlasý kluk. „Tak se konečně střetáváme, Ledový draku!" usmál se a odhalil bělostné, špičaté zuby.
„Nemohli jsme se tě dočkat!" prohlásila dívka úplně v levo, předposlední v řadě. Měla krátké hnědé mikádo, šedavé oči a na rtech jí pohrával pobavený úsměv.
„Zničíme tě!" dodali jednohlasně dvě dívky úplně vpravo. Obě byli bělovlasé, avšak jedna měla černé oči jako uhel a druhá rudé oči jako čerstvá krev.

Zlověstně jsem se usmála a přejela všechny pohledem. Tak ten den konečně přišel. Nechápu, že ten zmetek Roland měl pravdu. Opravdu přišla.
„Taky vás ráda vidím, Apokalypso." odvětila jsem sarkasticky.