School of superkiller - Hunt for vampires

38. kapitola - Rozsudek

Christopher stál jako přikovaný. Před sebou držel svůj meč, který nedokázal zastavit. Vyděšeně hleděl před sebe a zíral na krev řinoucí se na podlahu. Věděl, že meč nezastaví včas, proto před zásahem nepatrně zaváhal a zavřel oči. Teď však zíral na meče, které se do sebe zaklesly, čímž se zastavil jeho útok. Co však netušil bylo, že vlastní rukou zastavím Williamův dobře mířený úder.

„Zino!" vykřikl kdosi. Podle barvy hlasu jsem poznala, že to byl Luco. Mířil k nám z hlavního vchodu. Jeho kroky naznačovaly, že spěchá a jeho dech poukazoval na to, že běží už nějakou dobu. Nemá vůbec dobrou kondičku. To má z toho věčného posedávání v kanceláři.
„Wille! Měl si je zastavit, ne zranit!" stěžoval si Luco.
„Nešlo to. Christopher nedokázal-"
„A taky zastavil." skočila jsem mu do řeči dřív, než vyslovil tu osudovou větu. Není dobré říkat o princi že "něco" nedokázal. Stačí si to jenom myslet.

Vytáhla jsem svůj meč a schovala ho do pochvy u pasu. William udělal totéž, ale nespustil přitom oči z krvácející rány na mé ruce. Christopherův meč dopadl těžce na zem. Až s tím zvukem se probral z transu. Zvedl meč ze země, ale neschoval ho. Stále ho svíral v ruce, špičkou dolů.

„Co chceš?" obořila jsem se na Luca. Mezitím jsem si obmotávala ruku kusem látky. Budu potřebovat novou košili...
„Já... Ehm... No... Totiž..." zasekával se, takže jsem se nic nedověděla. Probodla jsem do pohledem, jasně říkajícím: Vymáčkni se, nebo dostaneš přes hubu.
„Chci říct... Chci říct, že bys neměla bojovat. Tedy přesněji nesmíš bojovat."
„A to říká kdo?" prohodila jsem sarkasticky.
„Já. Nemůžeš s ním bojovat, protože by to nebylo vůči němu fér. Porušila by jsi tím pravidla trestu Po Meči ze zákoníku Soudu. A i když máte pravděpodobně boj muže proti muži, nemůžeš řádně splnit podmínky Soudu, tudíž nejsi oprávněna účastnit se boje."

Natočila jsem hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlédla. „Trvalo ti dlouho se to naučit?" neodpustila jsem si kousavou poznámku. Lucovi tváře značně zčervenali, ale ihned se to snažil skrýt. Byl v rozpacích, protože jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

Christopher byl z naší debaty vyveden z míry. Nechápal, o čem se to bavíme, ba co víc, proč se o něm bavíme, jako by tu nebyl. Inu, pro mě tu nebyl už od začátku, hned, jak jsem se na něj přestala soustředit. Jeho přítomnost je tak slabá...

Do místnosti začali proudit studenti. Hlasitě si šeptali, až se místnost ponořila do nepříjemného šumu. Ukazovali na mně a Christophera prsty a pak se začali chichotat. Co je tu tak vtipný?    

Rozestoupili se kolem nás do kruhu, asi tak pětadvacet metrů v průměru. To byla tak polovina tréninkové místnosti. Pokud se nepočítá sklad zbraní.

„Co tu dělají ti lidé?" vložil se do hovoru Christopher.
Nevěnovala jsem mu pozornost. Soustředila jsem se na naší debatu. „Víš moc dobře, že to vím, ale nemůžu s tím nic dělat. Nemůžu si je sundat a jít proti němu naplno. Zabila bych ho dřív, než se stačí nadechnout. Už tak se budu muset držet na uzdě, abych ho jen zranila. Rozumíš tomu?" argumentovala jsem své činy.

„Chápu to moc dobře. To já jsem ten, kdo ti nařídil je nosit. Vím moc dobře, čeho si schopná. Nikdy na to nezapomínám, to mi můžeš věřit. Proto ti říkám, že s ním nemůžeš bojovat."
„Vždyť nemusí-"
„O čem to tu vy dva melete?" přerušil mě Christopher.

Ignorovala jsem ho. „Když budu chtít bojovat, tak budu bojovat. Nemůžeš mi zakázat mou přirozenost. Jak už jsem řekla Cainovi, nemůžete mi ovlivňovat život, když do něj ani nepatříte. Nejsi nic víc než ředitel tohohle posranýho ústavu."
„Haló?!" dožadoval se Cain pozornosti. Bezúspěšně.