School of superkiller - Hunt for vampires

24.kapitola - Zpáteční cesta

Omlouvám se, že vychází kapitolka tak pozdě a navíc je tak krátká. Byla by vyšla už včera, jenže ta svi** se neuložila, takže jsem musela začít psát všechno od začátku! No nic, nebudu zdržovat. Děkuji za vote a hlavně, že jste vydrželi až sem. Přeji příjemné čtení, LuluLabby :-*

Pohledem Willa

Konečně jsme se vymotali z města. Seděl jsem na místě spolujezdce vedle ředitele, díval jsem z okna a občas jsem zalétl pohledem do zpětného zrcádka. Pozoroval jsem se na spící Zinu, která byla natažená přes všechny tři sedadla. Už chápu, proč tam sedí sama.

Opět jsem se zaměřil na cestu před námi. Sledoval jsem, jak se cesta před námi zužuje, jak se stromy rozmazávají v zelené fleky, jak se přes cestu mihla černá postava... Černá postava?!

Z nějakého důvodu jsem se otočila na Zinu. Uf, spí.
Opět jsem se otočil dopředu.

Najednou jsem ucítil prudký náraz, jak jeep do něčeho narazil. Auto cuklo a zastavilo. Luco se znovu rozjel, jakoby se nic nestalo, byl naprosto soustředěný na cestu. Uslyšel jsem bouchnutí dveří. Otočil jsem se na Zinu, jestli je v pořádku.

„Zastavte! Zastavte!" křičel jsem na ředitele. „Zastavte, zmizela Zina!" Byl jsem plný zoufalství a vyděšenej strachy.

***

Pohledem Ziny

Byla jsem natočená bokem k Willovi, aby si myslel, že spím. Ve skutečnosti jsem pozorovala okolí. Něco mi tu nehrálo.

Všimla jsem si toho už na cestě do města, a pak ve městě. Někdo nás sledoval. A teď znovu. Ten samý pocit, že mě někdo pozoruje, ne, spíš hltá pohledem. A to doslova.

Původně jsem si myslela, že je to způsobené Williamem, který se na mě každou chvílí otáčel, ale pak mi došlo, že tohle je jiný, než když mě pozoroval Will. Byl to až moc důvěrně známý pocit.

Auto narazilo zrovna ve chvíli, kdy jsem zpozorovala temnou postavu. Na nic jsem nečekala, vyskočila jsem jako blesk z auta. Ještě jsem zachytila Lucův pohled, který jasně naznačoval, že na mě nečekají, takže jestli se vrátím, nebo ne je jen na mně.

Utíkala jsem lesem, vyhýbala jsem se stromům, shýbala jsem se před nízkými větvemi a přeskakovala jsem kořeny s jediným cílem: Zneškodnit vetřelce.

Zastavila jsem se na malé kruhové mýtině osvícené měsíčním světlem. Temná postava se mi ztratila z dohledu. Rozhlížela jsem se kolem dokola, až jsem jí spatřila ve stínech vysokých stromů.
„Přestaň se schovávat a ukaž svou tvář! Teď už tě nic nezachrání!" křičela jsem do prázdna.
„Neschovávám se, jen nesmím odhalit svou tvář." znělo mi v odpověď.
„Nevymlouvej se a ukaž se!"

Ze stínů temnoty vyšla postava a odhalila měsíčnímu svitu svůj černý plášť s kápí. Přes hlavu měla dlouhou kapuci až do obličeje.
„Ještě kapuci." upozornila jsem ho.
„Nerad bych ti ublížil..."
„Tu kapuci!" rozkázala jsem mu.

Postava si stáhla kapuci dolů a odhalila svou identitu. To zjištění mi vzalo dech. Nemohla jsem dýchat, zatmívalo se před očima, ale i tak jsem měla dokonalý výhled na onu osobu.
„Jayi... Jak si? Proč?" vyptávala jsem se.
„Chyběla jsi mi." neodpověděl.

Najednou, z čista jasna, se přede mnou objevil, vzal mi tvář do dlaně a já jsem se nedokázala ani pohnout. Byla jsem jako přikovaná.
„Zase přijdu." řekl a políbil mě na rty.

Pak zmizel. Doslova se vypařil, zbyla po něm jen pára a jeho vůně. Zbyly po něm jen dotek na mé tváři a polibek na rtech. Pocity, které jsem už přes tři roky necítila.

„Takže jsem ho... nezabila? proletělo mi hlavou.