School of superkiller - Hunt for vampires

1.kapitola - Cesta

Jedu v policejním kočáře tou nejrozpadlejší cestou, kterou znám. Všude, kam se podívám, jsou stromy. Spousta stromů. A taky tma. Všude kolem mě. Neni vidět na krok, ani ty pitomý lucerny na začátku kočáru nám nepomáhaj.

Šustění, ševelení, praskání větviček, vrčení, syčení. To vše se ozývá ze všech stran. Pohle hlasitosti počítám tak 5-6 objektů. A podle dalších informací hádám, že objekty jsou velikosti člověka, ale to neodpovídá hlasitosti, ani rychlosti, jakou se objekty pohybují. Copak mě klamou mé zbystřené a ostře vybroušené smysly? Ne, to je nemožné, nikdy mě nezklamaly, nikdy jsem se ve svých výpočtech nezmýlila. Tak co to je?

Jak tak čas letí a já čím dál tím víc naslouchám, jsem si čím dál tím víc jistější, že to šustění a vrčení mají na svědomí lidé. Ale opravdu to jsou lidé?

Jsem plná obav a pochybností. Jsem nervózní. A já nebejvám nervózní. Co si pamatuju, tak nikdy.

Z té neznámé nervozity začínám být frustrovaná. Vytáhuju z pochvy, která leží hned vedle mě, měč a začínám ho brousil. Po hodině je natolik ostrý, že by se ho stačilo jen dotknout a rozřízla bych si prst. Uklízím ho do pochvy. Vytahuju ze svých speciálně upravených kozaček vrhací nůž, neboli dýku a začínám brousit i tu.

Asi po hodině upřeného broušení zjišťuji, že víc nabroušená a naleštěná už být nemůže a uklízím jí zpátky do svých kozaček.

Chvíli se dívám z okna na potemnělý les. Občas zahlédnu mihotavý pohyb, ale přisuzuji to únavě a nedostatku spánku. Zavírám oči a dál už tomu nevěnuji pozornost. A to je první chyba.

Probouzím se. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když vykukuji z kočáru ven, všímám si vysoko postaveného měsíce na nebi. Odhaduji, že je půlnoc.

Koutkem oka zahlížím rychlý, velmi rozmazaný pohyb. To nemůže být únavou. Spala jsem několik hodin, vyspalá jsem dost.

Další. A další. A ještě jeden. Promnu si oči. Rozmazání však neustává.

Opírám se do pohovky kočáru a koukám z okna, doufaje, že rozmazání přestane. Po chvíli začíná mrholit a moje rozmazání se ještě zhoršuje.

Začínají se mi klížit oči. Ale já ne a ne usnout, jako bych tušila, že se něco stane. Něco zlého.

Z ničeho nic kočár zastavuje na rozcestí. Vykukuji z okna a spatřuji rozcesník. Doprava - Pensilvánie, doleva - Transilvánie.

Musím přiznat, že cesta do Pensilvánie vypadá o dost lákavěji, než cesta do Transilvánie, ale kočí z nějakého důvodu zahybá doleva. Chci ho na to upozornit, ale rozmýšlím si to. Přeci jen někam dojedeme a takhle aspoň můžu svůj příjezd do ústavu o pár dní oddálit. To je má druhá chyba.

Opět usínám. Probouzí mě hlasité řehtání koní. Taky slyším podivné zvuky zpředu kočáru.

Najednou kočí zakřičí a kočár se zastavuje. Neslyším žádné řehtání, jen vrčení se nadále ozývá.

Vykuju z okna. Přede mnou se zjevuje postava se špičatými zuby, celá od krve. Po chvíli se zjevují další. Uvědomuji si, že jsou to upíři.

Hrnou se ke kočáru, vytrhávají dveře z pantů a sápou se po mě.

Vyhazují mě z kočáru. Na poslední chvíli zachytávám do ruky svůj meč.

Narážím do stromu ohromnou rychlostí. Lupe ve mě, myslím, že mám zlomená žebra.

Nemůžu dýchat. I tak si stoupám na nohy a beru do rukou meč. Přibližují se ke mě. Útočí. Chytají mě za nohu a strhávají k zemi. Jejich dlouhé drápy se mi zarývají do masa a trhají. Rozřízli mi nohu, já se i tak opět stavím na nohy, připravená zabíjet.

Přibližují se. Rozmachuji se mečem a stínám dvěma upírům hlavu. Řítí se na mě další tři: zleva, zprava a zezadu.

Jednomu propichuji hlavu. Na další dva ale nejsem dost rychlá.

Jeden se mi zakusuje do krku, druhý do ruky. Sají ze mě spousty krve. Jsou na mě doslova nalepení.

Přemýšlím, jak je ze sebe dostat. Napadá mě jen jedno, probodnout je oba najednou. Ale jeden je přede mnou a druhý za mnou. Mám málo času. Zanedlouho mě celou vysají. Nemám jinou možnost...

Volnou rukou uchopuju meč a nastavuju ho do správného úhlu. A pak... Probodávám.

Vystříkne gejzír krve. Upíři padají k zemi.

Stojím tam, bez hnutí, sotva popadám dech. Zanedlouho mě obklopuje skupinka lidí. Hledí na mě s úžasem.

Nevím, kdo to je, ztrátou spousty krve už nerozeznávám dobro od zla a útočím na kluka stojícího přímo přede mnou. Těsně před ním mě někdo zezadu praští do zátylku a já upadám do bezvědomí, chlapci přímo do náruče.

Už slyším jen něčí hlas, jak vydává rozkazy. Naposledy otevírám oči. Spatřuji nádherného černovlasého chlapce, který utíká lesem, se mnou v náručí. Jeho zelené oči na mě upřeně hledí, usmívají se na mě. Usínám.

Probouzím se s křikem ze sna. Jsem zpocená. Žalostně se dívám na postel vedle sebe, ale je prázdná. Už tam není, zabila jsem ho.