School of superkiller - Hunt for vampires

13.kapitola - Návštěvní dny III.

Tento díl bych chtěla věnovat mým věrným čtenářkám 69albatross69, Misak14, AkiNik, SIBI15, AnnieSandner a mé hlavní kritičce reakat. Už se těším, co zase vymyslíš. Holky, doufám, že si tento díl patřičně užijete. ;-) Ps: Na obrázku je obouruční meč, Zinin miláček. :-*

Ráno jsem se probudila v posteli. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale jsem si na 100℅ jistá, že jsem usnula na parapetu u okna. Možná, že to udělal Will, podezírala jsem ho.

Podívala jsem na budík. 5:30. Přesná jako vždy, pomyslela jsem si.
Potichoučku jsem vstala, oblékla si svůj "zvláštní styl", jak to včera nazvala Christine a odešla do koupelny.

Po vykonání ranní hygieny přišlo na řadu kartáčování. Vzala jsem do ruky kartáč a začala si česat vlasy. Různě jsem si nadzvedávala vlasy, abych hřebenem dosáhla na jejich konec, ale bylo to marné.
Byli příliš dlouhé, ale já neměla to srdce je ostříhat.

Jak jsem se tam s nimi tak mordovala, nevšimla jsem si, že za mnou někdo stojí. Popadl mě za zápěstí, a když jsem chtěla leknutím vykřiknout, přiložil mi dlaň na ústa.
A pak, ještě před tím, než jsem spatřila jeho odraz v zrcadle, jsem poznala teplo jeho ruky. Byl to Tyler.

Odtáhl mě do pokoje, kde jsme se posadili na postel. Vzal si ode mně hřeben a začal mi pročesávat vlasy. Seďeli jsme v tichosti, dokud mi vlasy úplně nerozčesal.

Položil hřeben na noční stolek, vzal mě za ruku a vyšli jsme z pokoje. Táhl mě do jídelny, kde jsme si sedli a povídali si, ignoruje ostatní, kteří po nás vrhali zvědavé pohledy.

***

Očima Willa

Probudil jsem se do ztichlého pokoje. Otočil jsem se a zjistil, že Zina neleží v posteli. Podíval jsem se na její budík. 8:37. Zase vstávám pozdě. Jak to, že mě Zina nevzbudila?

Rychle jsem vstal, oblékl si tmavomodrou košili a černé džíny, zalezl do koupelny a obstaral ranní hygienu. Když jsem odcházel z pokoje, bylo devět hodin pryč.

Kráčel jsem chodbou, usmíval se na mnou omámené slečinky a přemýšlel nad tím, proč mě Zina nevzbudila. Vešel jsem do jídelny, a pak mi to došlo. Nepřišla, protože jí zase obletoval ten neřád Tyler.

Došel jsem k nim. „Ahoj." pozdravil jsem Zinu a nevšímal si Tylera.
Ta mě však totálně ignorovala, stejně jako poslední dva měsíce. Už jsem z toho začínal šílet.

„Povídám 'ahoj'!" řekl jsem o něco hlasitěji.
Konečně se na mě podívala. Dívala se na mě dlouhou dobu, jako by přemýšlela, zda mi odpoví. Nakonec řekla jen „Hledala tě matka. Máš se zastavit u ní v pokoji." a pak odešla společně s Tylerem z jídelny.

V tu chvíli mě popadla taková zlost, že jsem si přísahal, že jednou Tylera vyzvu na souboj a Zinu si vezmu zpátky. Pak mi došlo, že to zní moc majetnicky. Ale stejně jsem si přísahal, že jednou vyzvu Tylera na souboj. Jednou...

***

Uběhla hodina, než jsem se odhodlal zaklepat na dveře matčina pokoje. Ihned se otevřely a matka mě kvapem hnala dovnitř. Na stole už ležely dva hrnky s kávou, kterou oba tak nesnášíme. Ani nevím, proč jí vlastně pijeme.

„Tak jak se ti tu líbí?" zeptala se matka, když jsme si oba sedli ke stolu.
„Je to tu super, jen trochu... Jak to říct?" hledal jsem to správné slovo.
„Děsivé? Nebezpečné?" napovídala mi máma.

Pobaveně jsem se zasmál. „Děsivé a nebezpečné? Nic z toho tady není děsivější a nebezpečnější než Zina." V tu chvíli mi myšlenky zalétly úplně někam jinam.
„Věděla jsi, že se Ziny bojí úplně všichni na škole? Má z ní respekt i ředitel!"

Matka se jen spokojeně usmívala, pozorovala mě a zamyšleně přikyvovala. A pak mi to došlo. Pochopil jsem, proč se tak tváří a proč se ptá na tak pitomé otázky.
„Poznala jsi to, že jo?"
Máma přikývla. „Willí, je to na tobě vidět každým coulem. Tvé zasněné pohledy, to, jak se na ní díváš, jak se ti napnou svaly, když je nablízku..."

„Ale Zina to nepoznala." přerušil jsem jí. „A navíc se mnou už měsíce nemluví a já nevím proč." a položil jsem si zničeně hlavu na stůl.
„Hm... Odkdy s tebou nemluví? A jak se to stalo?"zeptala se.

Začal jsem jí všechno vyprávět. Odkdy se mnou nemluví, co se při tom stalo, jak se chovala a jak jsem se choval já. Řekl jsem jí úplně všechno, v naději, že mi pomůže to vyřešit.

Dlouho nic neříkala. Pak se jí rozsvítili oči. Dostala nápad.
„A zkusil ses jí omluvit?"
„A za co?" zeptal jsem se nechápavě.
Matka si povzdechla. „Zlato, sice by bylo fajn, kdyby jsi veděl, za co se omlouváš, ale většinou stačí, když se omluvíš a ukážeš, že tě to skutečně mrzí. Nemusíš vědět, za co se omlouváš, hlavní je, že tě to mrzí."

Přemýšlel jsem o matčiných slovech. Měla pravdu. Bylo to tak jednoduché a já na to nepřišel. Od teď si to ale budu pamatovat, jen abych se vyhnul Zinině nemilosrdenctví.

***

„Zino!" křičel jsem na ní. Ještě před tím, než jsem odešel z matčina pokoje, mi prozradila, že najdu Zinu právě v tréninkové místnosti. Avšak nečekal jsem, že tu bude sama.

„Zino, potřebuju ti něco říct."
Nadzvedla obočí, ale nic neřekla.
„Já... Omlouvám se."
„A víš, za co se omlouváš?"

Přemýšlel jsem, co jí odpovím. Mohl jsem lhát, ale nakonec jsem se rozhodl říct jí pravdu.
„Popravdě... Nemám páru, za co se ti omlouvám, ale důležité je, že mě to mrzí. Ať jsem uďelal cokoliv, co se ti nelíbilo a čím jsem ti ublížil, mrzí mě to. A hodně."

„Poradila ti to matka." Byla to spíš oznamovací věta než otázka, ale i tak jsem přikývl.
„Mrzí mě, že jsem ti ublížil." Přistoupul jsem blíž.
„To už jsi říkal."
„Já vím. Ale chci, aby si to věděla." Udělal jsem další krok. Už jsem byl jen pár centimetrů od ní.

„Řekni jí to dřív, než bude pozdě." vzpomněl jsem si na matčiny slova. Teď, nebo nikdy...
Zhluboka jsem se nadechl. „Miluju tě už od první chvíle, kdy jsem tě uviděl!"vyhrkl jsem.

O krok ustoupila. „Já vím. Poznala jsem to."
„Ty to víš?" zeptal jsem se udiveně. „Ale jak to? A proč jsi nic neřekla?"
Povzdechla si. „Je to na tobě vidět. Poznali to úplně všichni. I Tyler." připustila.

„Tyler? Takže ty se líbíš i jemu? Je to tak? Proto mě tak nenávidí?"
„Ne. Tyler je jen hodně dobrej kamarád. Pomohl mi přežít tuhle pitomou školu."
„Ale pokud jste jen kamarádi a nelíbí se ti, proč si mi nic neřekla?" zeptal jsem se, ale pak mi to došlo. „Počkej. Je to proto, že se ti nelíbím, je to tak?"

Zakroutila hlavou. „I kdyby ses mi líbil, stejně bych tě nemilovala."
„Ale proč?" nechápal jsem.
„Já tě nesmím milovat." Při těch slovech jí potemněla tvář. Oči jí ztmavly a opět z ní začal sálat naprostý chlad. Uzavřela se do sebe, odkud už se jen tak nevrátí.

Otočila se na patě a kráčela ven z místnosti.
„Tvou omluvu přijímám." řekla těsně před tím, než zašla za roh a ztratila se mi z dohledu.

Zůstal jsem stát uprostřed tréninkové místnosti, úplně sám. Srovnával jsem si myšlenky v hlavě a vyrovnával jsem se s bolestí v srdci, protože moje láska nebude nikdy opětována. Už nikdy...