School of superkiller - Hunt for vampires

33. kapitola - Zrada vs odhalení

V první řadě se Vám chci (v poslední době je to dost často, vím) omluvit, že jsem zase nevydala kapitolu včas. Vím, že nemám právo na výmluvy, ale jaksi (jsem moc šikovná) jsem si poranila ruku a s bandáží na právé ruce, když jste pravák, je dost obtížné psát. Kvůli Vám jsem se snažila psát levou rukou, jenže s tou to trvá miliony světelných let... Hluboce se Vám omlouvám, proto moji omluvu prosím, přijměte. LuluLabby

„Tak co?" nadhodil William, když jsme se sešli po ukončení zkoušky. „Jakej jsem byl?"
„Naprosto nemožnej."
„Cože?" vyletěl. "Vždyť jsem vyhrál!"
„Tady nejde jenom o výhru! Jde o to, předvést co nejlépe to, co ses za ten půlrok naučil. A nebýt toho, že si Tyrel zvolil špatnou zbraň, prohrál by si na celé čáře!" odpověděla jsem nepříliš přívětivým hlasem, jak je u mě zvykem, avšak s klidem.

„Ředitel tvrdil něco jinýho." nedal se odbýt.
Zadívala jsem se mu do očí. „A kdyby ne, myslíš si, že by tu ještě byl?"zeptala jsem se. Dala jsem tím jasně najevo, čeho všeho jsem schopná.
„Zabila by si ho?!" zajíkl se nevěřícně.
S ledovým klidem, tak jako vždycky, jsem odvětila: „Zabila jsem už spoustu lidí, proč si myslíš, že on by byl vyjímka?"

Než stačil cokoliv říct, ozval se Christianův hlas, čímž nás přerušil a ve mně rozdmíchal zlost.
„Zino! Jdeme!" rozkázal mi. Nesnášela jsem, když mi někdo rozkazoval, anebo mi říkal jménem.
„Nikam nejdu! Nevidíš, že tu něco řešíme?" obořila jsem se na něj.
„Nevidíš, že mně to nezajímá?" odpověděl otázkou. Tím mě rozžhavil do běla.

Zatnula jsem pěsti a pevně stiskla zuby. Krev ve mě jen vřela, v hlavě mi hučelo, svaly se napínaly, kosti mi brněly a z nitra se dral na povrch zoufalý sten. To byl jasný důkaz proměny, blížil se úplněk. Musela jsem to zastavit. A to rychle.

Zhluboka jsem začala dýchat a pomalu otočila hlavu na Christiana. Při pohledu na mně příšerně zbledl a viditelně polkl. Otočila jsem se zpět na Willa. Vrhla jsem na něj pohled, který naznačoval, že ještě není konec našemu rozhovor a otočila jsem se zpět o 180°.

„Už jdu." zvolala jsem přiškrceně na Christiana. Vítězoslavně se usmál, ale ten úsměv nepatřil mně, nýbrž Williamovi.

Došla jsem k němu a bok po boku jsme odcházeli z tréninkové místnosti/tělocvičny. Na zádech jsem cítila Williamův upřený pohled. Propaloval mě pohledem, jakoby měl místo očí lasery. Ikdyž jsme konečně zašli za roh, stále jsem cítila jeho přítomnost, avšak tentokrát v podobě pocitů. Byly chladné a plné bolesti. Skoro jsem zapomněla na ten Věčný slib, kterým jsme se spojili. Naštěstí jsem ho od sebe udržovala v patřičné vzdálenosti, díky čemuž bylo spojení jednostranné.

***

Seděla jsem potmě v pokoji 40, kde teď bydlel William s Tylerem, u Willova notebooku, na kterém jsem se snažila nalézt modrou ikonu internetu. Dovolil mi, že můžu kdykoliv na jeho počítač. Popravdě bych se ho ani neptala, ale takhle aspoň nedělám nic bez povolení.