School of superkiller - Hunt for vampires

17.kapitola - Vysvobození

Ahoj. Tady máte další kapitolu, snad se vám bude líbit. Doufám že ano. Jo a pokud by se někdo ptal, ano, Zina je "nezničitelná." Ps: Na obrázku jsou upíří runy, které se objevují na Zinině těle.

Jak slíbili, pustili Williama ihned, jak dostali, co chtěli. Bohužel, to samé se nedalo říct i o mě. Sice se řeklo, že pustí i mě, ale neřeklo se kdy. Pravda, řeklo se, že mě pustí hned, jakmile budu schopná stát, ale neřeklo se, že si mě tu ještě několik dní nechají a budou mě mučit.

Každou hodinu za mnou chodil zrzek a vyptával se na Willa. Když jsem odmítla, švihl mě bičem nebo se mi zakousl do některé části těla a vypálil mi svým jedem do kůže runy. Celé dva dny, každou hodinu, dokola a dokola... Pomalu jsem z toho začínala šílet.

Byl to nenesitelný pocit, jako když se vám škvaří maso zevnitř. Prostě hrůza. Už jsem měla tolik run, až neměl zrzek kam kousnout, tak mi začal vypalovat runy přes runy. Nebo mě švihal tak, až mi vytrhával kusy masa. Moje záda teď vypadala jako cáry papíru.

***

Uběhli tři hodiny a zrzek zatím nikde. To bylo zvláštní. Zatím nevynechal jedinou hodinu, kdy by si neužíval, jak nádherně mě může mučit. Není divu, když jsou okovy napuštěny látkou, která oslabuje vlkodlaky. Ale neptejte se proč.

Konečně se ozvalo zavrzání těžkých železných dveří a dovnitř vešel zrzavý upír jménem Ronaldo.
„Tak co to bude tentokrát? Bič nebo jed? Užíváš si to hodně?" zeptala jsem se znuděně.
Zasmál se. „Buď si jistá, že si to náležitě užívám. Ale nejsem tu kvůli tomu."

Udiveně jsem na něj pohlédla. „Tak proč?"

„Horas usoudil, že ta tvoje tvrdohlavá palice nám nic neřekne, takže už nemá cenu tě mučit. Proto jsem byl tak velkorysí a dopřál jsem ti pár hodin odpočinku." usmál se hrdinsky.

Uchechtla jsem se. „Velkorysí? Ha! Nařídil ti to horas, že?"
„Jo." odpověděl poraženecky a sklopil hlavu.
Zasmála jsem se. „Ty jsi ubožák!"

Jakmile jsem to vyslovila, napřímil se a rychlostí blesku mi vrazil facku upíří silou, až jsem se zhoupla na řetězu.
Opět jsem se šíleně zasmála. „Vždycky si byl, Ronalde. Už když jsem tě poprvé potkala, věděla jsem, že jsi mezi upíri totální ubožák. A nejen mezi nimi!"

„Nech toho!" zařval. „Přestaň! Dost!" křičel na mě a s každým slovem mě uhodil pěstí do obličeje. Krev mi tekla jak z nosu, tak i z natrženého rtu. Mohla jsem pokračovat s urážkami, ale hrozilo, že vykrvácím, protože mi v těle nechali jen tolik krve, abych přežila. Přesně, jak řekli.

Ronaldo ke mně přistoupil, sundal mi okovy a pak se otočil k odchodu.
„Můžeš jít. Někdo ti sem přinese oblečení a zbraně. Až budeš hotová, přijď k hlavní bráně." a vyšel ze dveří.
„Jsem si jistý, že cestu znáš." dodal ještě, než zavřel dveře.

***

Když jsem se oblékla, vyšla jsem ze dveří a zamířila k hlavní bráně, jak mi řekl Ronaldo. Cestou jsem potkala několik skupinek upírů, kteří si mě zvědavě prohlíželi. V jejich očích se zračila zvědavost, strach, odpor a ještě něco, snad i... lítost?
Proč vůči mě cítí upíři lítost? nechápala jsem.

Došla jsem k hlavní bráně, kde na mě čekal Ronaldo, ale i Horas. Tvářil se opravdu naštvaně.
„Lhala si nám!" obvinil mě.
„V čem přesně?"
„Ty toho kluka znáš."
„Netvrdila jsem, že ho neznám." odpověděla jsem lhostejně.

„Je nebezpečný, proč si..." začal.
„Tak aby bylo jasno." přerušila jsem ho. „Toho kluka se ani nedotknete, protože ho mám na starosti. A pokud budu muset, kohokoliv z vás zabiju. Protože já jsem jediná, která ho smí zabít." upozornila jsem ho.

Otočila jsem se a vyšla z hlavní brány, nechaje za sebou rozzuřeného Horase. Ronaldo se ke mě okamžitě připojil, aby mě doprovodil dle dohody.
Ještě jsem se otočila k Horasi a dodala: „Jo a NIKDO neni nebezpečnější než já, to si pamatuj." než jsem zmizela v lese spolu s Ronaldem.

***

Konečně jsme dorazili ke škole. Byli jsme jen kilometr od školy, když se Ronaldo zastavil.
„Co se... Augh!" zkřivila jsem tvář bolestí. Když jsem se otáčela na Ronalda, udeřil mě upíří silou do žeber a tím mě srazil na kolena. Nemohla jsem dýchat. Nejméně tři žebra byly zlomené.

„Ty svině!" zahuhlala jsem a vyplivla krev. Ronaldo mě chytil za rameno a klekl si přede mě.
„Pozorně mě poslouchej. Horas tě chce zabít. Za..."
„Že mě chce Horas zabít už dávno vím. Co tam máš dál?" zeptala jsem se sarkasticky.

Vlepil mi facku. Chytil mi tvář do dlaní a naklonil si jí k sobě.
„Nech mě domluvit! Horas si najal profesionální zabijáky, aby tě odrovnali. Škola bude první, kde tě budou hledat. Brzy přijde Apokalypsa a vezme si tě. MUSÍŠ s nimi odejít, rozumíš? S Apokalypsou budeš v bezpečí."

Ušklíbla jsem se. „Odkdy záleží tobě, upírovi, na záchraně života zabijáka upírů?"
Vstal a otočil se k odchodu. „Ty jsi jediná, která dokáže vyvraždit Původní. Ale až jeho najdeš, nezabíjej ho." a zmizel v lese.
Ještě tak vědět, koho nemám zabíjet, pomyslela jsem si. Sakra!

S námahou jsem vstala a rozešla se ke škole. S každým nadechnutím jsem ucítila ostrou bolest na prsou. V hrudi mě příšerně pálilo, s každým krokem se mi do těla rozlévalo víc a víc jedu a na těle se mi vypalovali upíří runy. Z očí mi tekly krvavé slzy, jak se moje tělo snažilo zbavit přebytku otrávené krve.

***

Po půl hodině jsem se dobelhala ke škole. Už jsem stála na mýtině, když někdo zakřičel „Je tady! Vrátila se!" a pak už jsem jen slyšela radostné výkřiky a překřikování jednoho přes druhého.

A než jsem se nadála, někdo mě sevřel v bolestném a vroucném obětí. V mém zorném poli se mihly blond vlasy a oči plné bolesti, smutku, radosti a lítosti. William mě pevně objímal a drtil mi už tak zlomená žebra.

Konečně se odtáhl a podíval se na mě. Prohlédl si mě od hlavy až k patě těma svýma zelenýma očima. Barevná světýlka v jeho očích jen hrála.
„Jsi v pořádku, Zino?" zeptal se starostlivě.

Místo odpovědi jsem se o něj opřela a objala ho. Rozum mi sice říkal ne, ale srdce říkalo ano.
„Promiň mi to." řekla jsem jen a pak už si užívala jeho přítomnosti, než jsem vyčerpáním a únavou upadla do bezvědomí v jeho náruči.