School of superkiller - Hunt for vampires

18.kapitola - Poděkování

Nazdárek. Tak jako každé pondělí, tak i dnes tu máte novou kapitolku. Snad se vám bude líbit. Už se těším, co reakat zase vymyslí. ;-) A jako vždy bych vám chtěla poděkovat za vote a shlédnutí, a samozřejmě za komenty. :-* Ps: Připravila jsem pro vás další příběh s názvem Six Rebel's. Snad se bude líbit.

Otevřela jsem unavené oči. Ostré světlo mě bodalo do očí a něco mě tlačilo na břiše. Zespod jsem cítila příjemné teplo. Uvědomila jsem si, že ležím na měkké posteli a né na tvrdé zemi nebo v okovech za ruce.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla jsem na ošetřovně, přesněji ve vedlejší místnosti, která sloužila jako pokoj pro pacienty. Oknem sem proudilo prudké sluneční světlo. Bylo poledne. Ale kterého dne?

Na křesle vedle postele se něco pohnulo. Podíval jsem se tím směrem a zjistila, že se v křesle choulí nějaká postava. Ale byla jsem tak mimo, že jsem nedokázala určit, kdo to je.

Rozhodla jsem se, že v tichosti odejdu dřív, než přijde Helga nebo se osoba v křesle probudí.
Opřela jsem se rukama o postel a pomalu se pokusila vstát, ale projela mnou ostrá bolest a něco mě vrátilo zpátky do postele. Jako bych byla přivázaná, přemítala jsem.

Podívala jsem se na své břicho, kde jsem cítila největší tíhu a překvapením mi vylétlo obočí nahoru. Na břiše mi spočívala blonďatá hlava a její majitel mě objímal rukama kolem pasu. Tiskl se ke mně a na rtech mu pohrával spokojený úsměv.

„Wille? Wille?" snažila jsem se ho vzbudit. Povzdychl si a zamžoural na mě ospalýma očima. Když uviděl, že se na něj dívám, otevřel doširoka oči a nadšeně zakřičel.
„Zino!" a objal mě kolem krku.

Postava v křesle se s trhnutím posadila a zadíval se na mě a na Willa ležícího na mě.
„Dojdu pro ředitele." řekla tónem, který naznačoval, že nám chce dopřát soukromí.

Jakmile Darja zabouchla dveře a zůstali jsme v místnosti sami, obrátila jsem se na Willa.
„Taky tě ráda vidím, ale přestaň mě objímat!"

William jakoby mě vůbec neslyšel. Nadále mě silně tiskl k sobě.
„Okamžitě mě pusť!" rozkřikla jsem se na něj.

Jeho stisk povolil a konečně se odtáhl. Posadil se na kraj postele a starostlivě si mě prohlížel.

Když uběhlo několik minut a stále na mě hleděl, naštvala jsem se.
„Přestaň na mě zírat!"

Posadila jsem se, spustila nohy na zem a pokusila se vstát. Projela mnou ostrá bolest, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Zavrávorala jsem.

„Zino! To nesmíš!" zhrozil se.
„Ale houby! Jsem v pohodě." odpověděla jsem a přešla ke skříni.

Popadla jsem z věšáku oblečení a začala jsem se oblékat. Zrovna jsem si natahovala tílko, když se rozlétli dveře a vešel Luco. Za ním stála Darja.

„Zino! Jsem tak rád, že jsi vzhůru!" a roruce směrem ke mně.
„Jestli mě obejmeš je po tobě." upozornila jsem ho.
„Koukám, že jedovatá si pořád stejně." podotkl uraženě.