School of superkiller - Hunt for vampires

31.kapitola - Nepříjemný návštěvník

Strašně moc se omlouvám, že jsem nevydala kapitolu v pátek, jenže jsem čekala, jestli se ještě někdo ozve ohledně soutěže. V sobotu jsem dělala vyhodnocení a pak jsem psala kapitolku spolu s celou nedělí. No, v dnešní kapitolce se dozvíte správné odpovědi a taky se dozvíte výherce soutěže. Všem děkuju za účast, vote, komenty i shlédnutí. LuluLabby :-*

Očima Ziny

Seděla jsem ve tmavozeleném polstrovaném křesle na kolečkách. Lokty jsem se opírala o stůl z tmavého dubového dřeva, na kterém ležely hromady papírů, takže se mi ruce na stůl pomalu ani nevešly. Naproti mě seděl William na nepříliš pohodlné židli s potahem ve stejné barvě, jako bylo křeslo. Potah sloužil ke změkčení nepohodlné židle, aby sedící netlačil do zadku, ale moc to nepomáhalo.

„Opravdu si nevěděl odpověď na žádnou otázku kromě trojky?" zeptala jsem se Williama nevěřícně. Ptala jsem se ho už nejmíň po šesté.
„Věděl jsem i dvojku." řekl vítězně.
„Tak to je fakt výhra." zamumlala jsem. Dostalo se mi ublíženého výrazu. Pohled jsem mu oplácela, dokud neodvrátil pohled. Teprve potom jsem upoutala pozornost k hromadě papírů.

Byli jsme v Lucově kanceláři, kde jsme probírali pololetní test. Nevěřila jsem Williamovi, že by o té "záhadě při testu", jak to sám nazval, nic neřekl. Luco tu samozřejmě nebyl, jinak bych nemohla sedět v jeho křesle. No, ikdyž...

Vzala jsem do rukou papír z jedné z hromad, které se válely po celém stole. Byl to pololetní test nějaké Marry Svizelgrasz.

„Tak fajn, ty blbečku. Probereme si ten test hezky popořadě."
„Proč mi zase nadáváš? Co jsem udělal tentokrát?" rozčiloval se William.
„Nevím." odpověděla jsem nezaujatě. „Baví mě to."
„Jsem rád, že se tak skvěle bavíš na můj účet!"
„Hm... Já taky. A teď už drž hubu!" napomenula jsem ho.

Přejela jsem pohledem Marryin test. Už na první pohled měla všechno blbě, takže to bylo stejné, jako se dívat do prázdného papíru.

Když jsem položila první otázku, William si stále něco mumlal pod vousy, takže jsem musela jeho pozornost upoutat jinak. Kopla jsem ho do nohy spod stolu a když na mně konečně pohlédl, probodla jsem ho pohledem. Teď na mě upíral pohled ublíženého štěněte.

„Kde se nachází vlkodlačí upírobijecká škola?" zeptala jsem se znova.
„Eh... Počkej! Nenapovídej mi! Já to vím!"
„Nic jsem neřekla." upozornila jsem ho.
„Eh... V Allabamě?" odpověděl mi otázkou.

William teď měl opravdu velké štěstí, že mi Luco při odchodu z kanceláře zabavil zbraně, protože jinak by už byl William bez hlavy, nebo hůř.

„Můj ty Lucifere!" zaklela jsem. „Williame, kolikrát jsem ti to opakovala a ty si to stále nepamatuješ! To si opravdu tak vypatlanej?"
„Přestaň mi laskavě nadávat!" obořil se. „Když si tak chytrá, tak kde teda ta pitomá škola je?"

Zhluboka jsem se nadechla. Zabiješ ho později. Zabiješ ho později. Uděláš si hezké narozeniny a zabiješ ho později, opakovala jsem si. Měl fakt kliku, že jsem neměla u sebe meč...

„Ve Francii, Williame. Ve Francii." řekla jsem s klidem.
„Co?"
„Tak dál." pokračovala jsem, abych ho neuškrtila. „Jak se celým jménem jmenuje ředitel naší školy?"

„Luco Fryre." odpověděl okamžitě. „Co je to za blbou otázku?"
„Divil by ses, kolik lidí to neví. Třeba tadyta Marry napsala, že se jmenuje Lucky Free."