School of superkiller - Hunt for vampires

6.kapitola - Noční hlídka

Moc děkuju za vote, jsem za ně ráda. Avšak, dostala jsem upozornění, že moje kapitoli jsou krátké, takže se chci zeptat, jestli je mám prodloužit (protože nápadů mám dost), nebo vám takhle stačí? Prosím odpovězte mi do komentářů. Přeji příjemné čtení. LuluLabby

Očima Willa

Konečně jsem otevřel oči a spatřil ji.
Ležela na zádech, opřená o loket, druhou ruku napřaženou před sebe.
Ta krev, která vytryskla, nebyla z jejího srdce, nýbrž z její ruky.
Takže jsem ji nezabil...

Vytáhla meč z ruky a vstala.
„To bylo podlé, nečekala jsem to." Zadíval jsem do země, plný provinění.
„Příště až to uděláš, tak radši zůstaň nohama pevně na zemi a soustřeď se." pokračovala.

Vytáhla odněkud z kapsy pláště obvaz a ledabyle si s ním obvázala krvácející ruku. Pak mě poslala domů. Nic jsem nenamítal, byl jsem k smrti vyděšený a doufal jsem, že když odejdu co nejdál od ní, zbavím se pocitu viny.

Už jsem byl na odchodu, když mě ještě zastavila.
„Nikomu o tom, co se tady stalo, neříkej! Mohlo by se to otočit proto tobě." informovala mě. Přikývl jsem a otočil se k odchodu.
„A né aby tě napadlo chodit za mnou během hlídky! Nechci mít na svědomí tvoji smrt!" pohrozila mi.
A že jí to šlo dobře, napadlo mě.

***

Očima Ziny

Stála jsem před školou uprostřed noci a hlídala, jestli se neobjeví nějakej upír, případně jestli si nějací studenti nevyrazí na romantickou procházku. Bohužel, ani jedno se nestalo. Vypadalo to na klidnou noc.

Rozeběhla jsem se do lesa, abych znovu zkontrolovala sektor 4. Nikde nic.
Vrátila jsem se ke škole, podívala se na ní a představila si všechny ty spící studenty. Ty maj takový štěstí.

Pak jsem si všimla jednoho rozsvíceného pokoje. Stála v něm temná postava.
Když si postava všimla, že ji pozoruju, utekla od okna. Zanedlouho se pokoj ponořil do tmy.
William si šel konečně lehnout.

Po chvíli se ozvalo šustění zpoza keře za mnou. Otočila jsem se a namířila na keř svůj meč.
„Prosím nezabíjej mě!" ozvalo se. „To jsem já!" dodal a vstal, když mu došlo, že „To jsem já" je dost zavádějící věta. Sklopila jsem meč a zasunula ho zpátky do pochvy u pasu.

„Williame, co tady děláš? Řekla jsem ti, abys zůstal na pokoji."
„Když já se bojím..." začal kňourat.
„Proboha čeho? Bojíš se tmy nebo co?"
„Ne! Bojím se o tebe! Co kdyby tě zabil nějakej upír?"
„Tak by mě ráno našli mrtvou, no." zavtipkovala jsem.
„Ale to..."
„Hele, přežila jsem bez tebe čtyři roky, takže pátej přežiju taky. A navíc nepotřebuju chůvu, která mi bude stát za zadkem. Jasný?"
Přikývl a dál mlčky hleděl do země. Otočila jsem se k lesu a věnovala se svým povinnostem.

Pročesávala jsem pohledem potemnělý les a hledala případné nebezpečí. Stále mě však vyrušoval Will, který hlasitě oddychoval.

Najednou se objevil vedle mě.
„Běž domů, Wille."
„Prosím, nech mě tu."
„Ne. Je to nebezpečné. Nemáš žádný výcvik a já nemám v popisu práce hlídat upíry a k tomu ještě tebe."
„Já vím, časem se zlepším..." začal.
„Žádný časem! Musíš denně trénovat, aby si byl schopen zabíjet upíry. Tady je každá minuta dráha. Je to buď žij nebo zemři. Proto většina studentů umírá. Neunesou ten tlak, že každou chvíli můžou zemřít." vysvětlila jsem mu. Doufala jsem, že nepatří mezi ty, kteří když si to uvědomí, raději se sami zabijou.

Vypadal, že to pochopil. Sice v tu chvíli vypadal jako zombie, který zjistil, že mu došli mozky, ale nic vážnějšího to nebylo.
Otočil se a vydal se ke škole. Už byl skoro v půli cesty, když se zpoza stromu vyřítil hladový upír, který zřejmě číhal na mě. Ale William vypadal jako snadnější kořist, protože zamířil přímo na něj.

„Williame pozor!" zakřičela jsem, ale jeho reakce byly příliš pomalé. Musela jsem zakročit.
Věděla jsem, že nejsem tak rychlá jako upír, ale mohla jsem se aspoň pokusit dostat se tam včas. Pevně jsem věřila ve svůj tvrdý trénink a spousty zkušeností.

Vyrazila jsem. Utíkala jsem, jak jen nejrychleji jsem mohla. Díky mým rychlým reakcím jsem se k němu dostala včas a navíc se mi podařilo dostat se mezi Williama a upíra.

Odrazila jsem upíra o pár metrů dál. Ten se však rychle vracel zpět. Neměla jsem ani čas tasit meč, tak jsem jen odstrčila Williama stranou.
Otočila jsem se k upírovi a natáhla zdravou ruku, do které se mi zakousl.

Sál jako pominutý. Nesoustředil se na nic jiného než na sání, a tak jsem využila příležitosti. Vytáhla jsem svůj meč a chystala se ho probodnout.
V tu chvíli se odněkud z lesa ozvalo zahvízdání a upírovo chování se jako na povel změnilo.

Přestal mi sát z ruky. Odtrhl se ode mě a zamířil k Willovi.
Ten se v hrůze krčil na zemi a na blížící se nebezpečí jen třeštil oči.
Upír už byl skoro u něj.

Na poslední chvíli jsem vyrazila a strhla upíra stranou k zemi.
Zápasil se mnou, zmítal se a škrábal. Dělal vše pro to, aby se mi vymanil a splnil rozkaz svého pána. Bylo to zvláštní a nepřirozené chování.

S veškerou svou silou jsem mu zabodla meč do hrudi.
Zavřískal a shodil mě ze sebe. Bleskurychle vstal, vytrhl si z hrudi meč, který pak odhodil a zmizel v lese.
Rozhostilo se ticho. Bývala bych je pronásledovala, ale obála jsem se, že by na Williama zaútočili znovu.

***

Ležela jsem na zádech a popadala dech. Hleděla jsem na noční oblohu a přemýšlela, jestli mě bůh takhle trestá za mé hříchy. Ale pochybuju, že nějakej je.

Výhled na oblohu mi zaclonil Will.
„Jsi v pořádku?" zeptal se s hrůzou v očích.
„Ale jo. V pohodě." řekla jsem a posadila se. Ale nebyla to pravda.
„Co to, k sakru, bylo?"
„To byli upíři. Taky s nima budeš bojovat."
„Tohle, že byli upíři? To byli vraždící stroje a né upíři." protestoval. Asi mu nedocházelo vlastní slova.
„A cos čekal? Chlupatá přítulná stvoření, se kterými si budeš moct hrát?" rozkřikla jsem se na něj.

Prudce jsem se zvedla, až se mi zatočila hlava.
„N-ne." vykoktal. „Já-."
„Měl by si jít domů." řekla jsem, ale nebyla to přátelská ráda. Byl to rozkaz.

Ani neprotestoval. Zvedl se a vykročil ke škole. Myslím, že si ani nerozsvítil, jak byl mimo.
Té noci se už nic zajímavého ani děsivého nestalo. Žádný zamilovaný páreček, žádný upír.