School of superkiller - Hunt for vampires

37. kapitola - Vztek

Ahojky! ;-) Takže po úspěšném překonání mého prvního writer bloku je tu nová kapitolka. Konečně je hotová, bouchejte šampáňa! :-D A co následuje... Zjistíte na konci. Zabijete mě. :-D LuluLabby :-*

Stála jsem uprostřed dřevěných trosek. Nad hlavou jsem držela Williama. Moje ruka se mu pevně obepínala kolem krku. Druhá ruka byla zatnutá v pěst, připravená udeřit. Zastavila se jen pár centimetrů před Williamovou tváří.

Podívala jsem se ke dveřím na osobu, která mě vyrušila z výprasku toho přidrzlého kusu ledu.
Ta nadávka se mi vážně zamlouvá, napadlo mně.

Ve dveřích, napůl vypadlých z pantů, stál Christopher. Jeho pravá ruka zela v díře ve dveřích, kterou tam udělal při svém příchodu. Byl rudý v obličeji, jeho oči byly zlostně rudé, pravděpodobně byl naštvaný. Přejížděl pohledem přítomné v místnosti a očima vyhledával někoho, kdo se tady pravděpodobně nacházel.

Jeho pátrání ustalo, když se podíval na mně. Nadzvedl lehce obočí, když pohlédl na mně zaraženou uprostřed pohybu, ale nijak to nekomentoval. Stále vypadal naštvaně.

V místnosti bylo ohlušující ticho. Nikdo ani nepípl. Všichni zarytě pozorovali Christophera. On však plně věnoval pozornost mně. A to nebylo nic povzbuzujícího, věřte mi.

„Za prvé, pusť ho." prolomil ticho nezvykle hrubým hlasem. Šibalsky jsem se usmála. V té chvíli se jeho obličej proměnil a pootevřel pusu, ale už žádný zvuk nevyšel. Bylo pozdě. Pozdě si uvědomil, že si vždycky najdu skulinku i v tom nejpřímějším rozkazu. Protože ve chvíli, kdy řekl jednoduché: „Pusť ho", podepsal Williamovi rozsudek.

Uvolnila jsem stisk na Williamově krku. Ten se s žuchnutím svalil do dřevěných trosek z výšky, ve které jsem ho držela. A přiznejme si, že nejmíň půl metru to bylo.

William s dopadem bolestně vydechl a rozkašlal se. Dřevěná tříska se mu zaryla do boku. Neuvědomila jsem si, že jsem ho držela až tak pevně. Jeho obličej byl skoro fialový. Ale zasloužil si to. I když vypadal, že jsem ho skoro uškrtila, stále jsem si byla jistá, že si to zasloužil. A ještě mnohem víc.

Christopher potřásl hlavou a vzpamatoval se z toho, že udělal nenávratnou chybu, za kterou mě mohl jedině potrestat, což by mu moc nepomohlo.

„Za druhé," promluvil opět tím hrubým hlasem, jaký jsem u něj ještě neslyšela, „Co se to tady děje?" Tentokrát to nebylo mířeno jen na mně, ale i na ostatní. A mně už bylo jasné, proč byl tak naštvaný. Apokalypsa zapomněla pozvat naše "malé" princátko. Není divu, že je "rozžhavenej do běla".

„A co bys řekl?" vybídla jsem ho. To ho spolehlivě naštve ještě víc. A taky že jo.
„Co bych řekl?" zopakoval. „Co bych řekl?! Tak já ti povím, co bych řekl! Řekl bych, že si tu pořádáte důležitou schůzi beze mě!" křičel. Dalo by se říct, že skoro ječel.
„Nemůžu za to, že ti o ní neřekli." odpověděla jsem nezaujatě.„Takže na ně nebuď naštvanej kvůli takové prkotině."

Apokalypsa vypadala dost překvapeně, nejspíš proto, že si dovoluji takhle mluvit s následníkem vlkodlačího trůnu. Ale pro mě to byl jen další mokrej pes, kterej postrádal disciplínu.

Christopher se uchechtl. „Ale já jsem naštvanej na tebe!" obořil se.
Vykulila jsem oči údivem. „Cože?"
„Slyšíš dobře!"
„Já můžu za to, že tě tihle idioti nepozvali na jejich čajovej dýchánek?!" ječeli jsme jeden na druhýho. Ostatní jen nečinně přihlíželi a čekali, kdy na ně přijde řada. Nebo kdy tahle přestřelka skončí. Vlastně až na Williama, který se na zemi choulil v křečích a snažil se do plic nabrat trochu vzduchu.