School of superkiller - Hunt for vampires

27.kapitola - Skutečnost

Ahojky. Takže, moc, moc, moc se omlouvám, že jsem včera nevydala kapitolu, jenže... Tak nějak jsem zapomněla, že bylo pondělí. :-D Omlouvám se a užijte si kapitolu. LuluLabby :-*
Ps: Rozhodla jsem se poupravit předchozí kapitoly, tak bacha! ;-)

„Dobře. Takže mi tím chceš říct, že je to moje vina?" ošíval se Luco.
„Neříkám, že je to tvoje vina! Jen říkám, co jsem viděla!"
„Takže je to moje vina." nedal se odbít.
„Jestli s tím okamžitě nepřestaneš, tak se ten sen vyplní!" zuřila jsem.

Už po několikáté jsem mu odvyprávěla děj toho šíleného snu, který nazval vizí. Probírali jsme s Lucem všechny možné teorie, co to mohlo znamenat, ale došli jsme jen k jednomu závěru - pokud s tím něco neuděláme, stane se to skutečností. Za to, co se se mnou stalo, může jen jeden člověk - muž s černýma očima.

„Po kolikáté ti mám říkat, že to není sen, ale vize!" zuřil Luco, tak jako já.
„Vize?! Ale co to znamená! Není to jen jiný termín pro sen? Nebo je to předtucha? Co to, kurva, znamená pro mě?" nadávala jsem a s každým dalším slovem se víc posazovala na posteli.

Mlčel. Díval se do země, neodpovídal. Jen mlčel.
Když se mi konečně podíval do očí, zaznamenala jsem, jak se mu v očích ďábelsky zalesklo, ale hned to zmizelo.
„To nevím." řekl nakonec. „Ale zjistím to."

Prudce vstal z Williamovi postele. Vyšel ke dveřím, ani se na mě nepodíval.
„Kam jdeš?" zeptala jsem se a vstala jsem s námahou z postele.
„Jedu do města. Je tam někdo, kdo mi odpoví na tvoje otázky."
„Pojedu s tebou." řekla jsem a vydala jsem se za ním, ale nohy mě zradili. Padla jsem pozadu do postele.

„Ne. Pojedu sám." otočil se na mě Luco. „Podívej se na sebe, ani se neudržíš na nohách. K čemu bys mi byla? Si k ničemu!" S těmito slovy odešel z pokoje a práskl dveřmi, až se otřásly v základech.

Padla jsem zničeně do postele. Má pravdu. Jsem k ničemu! Jsem slaboch!
Vytáhla jsem z rukávu vrhací nůž a začala jsem si s ním pohrávat.
Nenávidím svou slabost! Nedokážu odolat přeměňe, nedokážu zesílit, nedokážu milovat... Jsem zrůda! Nezasloužím si být milována a on mě stejně miluje. Proč? Vždyť jsem k ničemu! Nedokázala jsem ani ochránit milovanou osobu před mnou samotnou. A nedokážu to znova! naštvaně jsem zabodla nůž do pravého stehna.

Krev začala vytékat a stékala mi po noze dolů, obarvovala bílý obvaz, kterým jsem byla obvázaná na rukách, nohách i břiše. A nejhorší bylo, že to vůbec nebolelo tak, jako moje srdce, když jsem ho zabila.

***

Luco vyjel ze školních garáží a zamířil si to se svým geepem do lesa. Jel jedinou lesní cestou, která vedla k městu Transylvánie.

Po hodině cesty konečně spatřil ukazatel do města, ale z nějakého důvodu zatočil těsně před značkou doprava místo doleva. Vjel na neznatelnou cestu, která ho zavedla na mýtinu. Na tu samou mýtinu, na které bojovala Zina s neznámým vetřelcem.

Vystoupil z auta, stoupl si doprostřed mýtiny a zahvízdal. Jednou, dvakrát, třikrát. Jednou, dvakrát. Jednou, dvakrát, třikrát. Jednou.

Jakmile dohvízdal, objevil se před ním muž v černém plášti s kápí přes hlavu. Pozdravili se, jakoby se znali už dlouhá léta. Povídali si dlouhé hodiny, a když se rozloučili, uběhli od doby jeho odchodu ze školy dlouhé čtyři hodiny.

Ve chvíli, kdy se muž otáčel k odchodu se zvedl vítr a nadzvedl mu kápi. Jediné, co však bylo vidět, byly jeho černé oči jako nekonečná temnota, ve kterých probleskovaly miliony malých světýlek. Oči tak dobře známé a přece nepovědomé.

Probudila jsem se v posteli celé od krve. Rána na noze už dávno přestala krvácet, avšak rána srdci nikoli. To zjištění, že nejel do města, bolelo jako nožem do zad. Lhal mi, aby se mohl setkat s tím, jenž je po smrti. Proč? Rozhodla jsem se to zjistit.

***

P

ět hodin po Lucově odjezdu už jsem stála v jeho kanceláři na koberečku. Kdo však byl na koberečku, jsem nebyla já, ale on.

„Kdo to byl?" zeptala jsem se přímo.
Nadzvedl obočí. „Co kdo byl?"
„Nedělej blbýho! Kdo byl ten chlap v tom plášti?"

Chvíli to vypadalo, že chtěl zapírat, ale pak svěsil ramena a pohled sklopil k zemi.
„Není to tak, jakj to vypadá!" máchal před sebou rukama v divokém gestu.
„Vážně? Protože zatím to vypadá, že jsi mi lhal a místo do města si jel za nějakým mnichem či co." vpálla vjsem mu dso ksichtu.

„Měla si vizi." konstatoval mou informovanost. Přikývla jsem.
„Jo. A né zrovna pěknou! Tak už mi vyklop, co si se dozvěděl od toho svýho tajnýho zdroje."

Posadila jsem se do křesla. Jednak proto, že jsem chtěla udělat dojem nadřazenosti, jednak proto, že mě nohy už neunesly.
Čím častěji jsem měla ty vize, tím více jsem byla unavená. Život je na hovno! proletělo mi hlavou.

„Dozvěděl jsem se, že odkládání tvé proměny znamená smrt." řekl bez obalu.
Překvapeně jsem zamrkala. „Cože to?"
„Říkám, že-"
„Já jsem ti rozuměla." přerušila jsem ho. „Ale co to znamená??"

Oddechl si. „Znamená to, že tvou proměnu nesmíme odkládat, nýbrž ji musíme uspíšit. To taky znamenala ta vize."
„Uspíšit? Zbláznil si se? Ty si takovej kretén, Lucu Fryre!"

Když jsem mu konečně přestala nadávat, posadila jsem se zpátky do křesla. Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila. Na venek to tak i působilo, uvnitř jsem však vřela. V hlavě mi dokola rezonovalo slovo: Uspíšit.

„Tak fajn." řekla jsem klidněji. „Vysvětli mi to. A hezky od začátku."
„To mám v plánu." potvrdil mi.

Začal mi vyprávět, co všechno se dozvěděl, co je potřeba změnit, jaká jsou moje práva... Prakticky mi odvyprávěl Starý zákon.

Začali jsme se domlouvat na datu proměny, a dohodli jsme se, že by to mělo být za deního světla, jelikož budu v době proměny nejzranitelnější a upíři o slunci nevycházejí.

„Zastav." přerušila jsem ho. „Můžeš mi říct, kdo byl ten chlap v kápi? A nepokoušej se mi lhát." upozornila jsem ho. „Protože ten chlap měl úplně stejné oči, jako měl tvůj bratr. A oba dobře víme, že ten zremřel před pěti lety."

Viditelně znervózněl. Hlasitě polkl, tep se mu zrychlil. Prohrábl si rukou svoje špinavé blond vlasy a hlasitě vydechl.
„Jsi vnímavější, než jsem si myslel. " řekl uznale.
„Nedělej, že tě to překvapuje. Tak kdo to je? A proč vypadá jako tvůj bratr?"

Z čela mu ukáply kapičky potu.
„Protože to je můj bratr."
Vydechla jsem. „To ale není možný! Vždyť jsem ho zabila!"
„To je pravda. To jsem si taky myslel, jenže..."

„Žádný jenže! Buď je mrtvej, nebo... To snad ne!" docvaklo mi to konečně. Ne, ne, ne! To není možný!
„Je to tak." potvrdil. „Nezemřel, žije."

„Počkat! Chceš mi říct, že on... Že jsem ho já... Že je to..." zlomil se mi hlas.
„Skutečností je, že si z něj udělala upíra."