School of superkiller - Hunt for vampires

32.kapitola - 1. zkouška Boj zblízka

V první řadě se chci moc omluvit za to, že jsem tak strašně dlouhou dobu nepsala! Věřte mi, bylo to mučení i pro mně! Víte, nejprve jsem byla nemocná, pak se mi rozbil počítač, nefunguje nám internet a tablet, na kterém normálně píšu, má omezená data, která už byla vyčerpaná. :'( No, slibuju, že se polepším. Od teď budu zase vydávat kapitoly tak, jak jsem Vám slíbila. :-*
PS: Kdyby jste měli dotaz, připomínku, atd. nezapomínejte, že mám i e-mail pro Vás dostupný. ;-)

Vzala jsem do ruky kulatou pozlacenou kliku zdobící černé dveře z dubového dřeva a vešla jsem do pokoje 102. Pohled mi ihned spadl na postavu sedící na mé posteli s černým sametovým povlečením, na kterém bylo vyobrazeno zrození Bílé smrtky klečící v kaluži rudé krve.

Postava držela v ruce meč, který se snažila nešikovně schovat za nohou dál od dveří. Poznala jsem, kdo je ta osoba a okamžitě jsem tasila meč. Věděla jsem, že má přijít, ale netušila jsem, že tak brzy.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se ostře.
„Ale, to je mi přivítání... Tak přeci jen si vyrostla do krásy." poznamenal, když si mně prohlédl od hlavy k patě tím svým sexy pohledem, jaký dokázal jen on.
„Pff! A já tomu nevěřil!" dodal. Snažil se mně vytočit. Nenáviděl mně.
„Vypadni z mého pokoje, Christiane!" přikázala jsem chlapci s nádherně blonďatými vlasy, skoro až zlatými.

Prudce vstal z postele a tasil meč. Rychle se přesunul přes pokoj ke dveřím, kde jsem stála. Bohužel pro něj, nebyl dost rychlý na to, aby mně dokázal zaskočit. I já jsem tasila meč, už ve chvíli, kdy teprve vstával z postele.

Ocel zařinčela, jak se meče zaklesly do sebe. Christian mně silou, kterou získal z nabité rychlosti, přitlačil ke dveřím. Přitiskl se tak blízko, až se ostří mého meče nebezpečně přiblížilo k mému hrdlu. Ohrozila jsem se vlastním mečem, což nebylo vůbec dobré. Zesílil.

„Nezapomínej, s kým mluvíš!" pohrozil příšerným hrdelním hlasem, který připomínal spíše vrčení, než lidský hlas.
„To ty zapomínáš, s kým mluvíš!" zakřičela jsem a odstrčila jsem ho vší silou od sebe. Zapotácel se, až to vypadalo, že upadne, ale nějakým zázrakem našel rovnováhu a ustál to.
Musel opravdu hodně cvičit, už to není jen povrchní princátko, ale kus chlapa, přemýšlela jsem.

„Jak se opovažuješ vzdorovat princi vlastního druhu?!" zahřímal hrdelním hlasem.
Protočila jsem oči. No dobře, tak povrchní kus chlapa, přesto musím uznat, že zesílil, říkala jsem si v duchu.
„Já ti nevzdoruju-."
„Odporováním vyjadřuješ neúctu a neloajalitu ke svému vůdci! Měla by ses mi klanět a třást se strachy!" křičel naštvaně.

Odfrkla jsem si. „To, že se alfa neklaní druhé ještě neznamená, že je neuctivá." podotkla jsem klidně. To samé se ale nedalo říct o něm.
„Ty nejsi žádná alfa!" křičel stále naštvaněji.
„Možná nejsem alfa všech vlkodlaků, ostatně to ty taky ne-."
„Zatím!" přerušil mně.
„Ale alfa téhle školy rozhodně jsem." dořekla jsem a ignorovala, že mně tak drze přerušil.