School of superkiller - Hunt for vampires

3.kapitola - Nováček

Chtěla bych poděkovat AnnieSandner a Misak14 za jejich podporu. Také chci poděkovat za vote a doufám, že se Vám můj příběh líbí.

Seděla jsem v jídelně u svého stolu. Nohy na stole, na klíně meč a brousila jsem ho. V celé jídelně ponoval rozruch, a to hlavně kvůli mě, ale nikdo se neodvážil na mě ani podívat, natož se mnou mluvit.
Všichni viděli, že jsem rozrušená. Vždycky, když jsem rozrušená, tak čistím meč, to všichni dobře věděli, ale nikdo se neodvážil zeptat. Nikdo se mnou neseděl u stolu, nikdo se na mě nedíval. Tak nějak, jsem si zvykla.

A pak vešel mnou očekávaný nováček. Všimla jsem si ho ještě před tím, než vůbec vešel do jídelny. Pár lidí si ho taky všimlo a ohlíželo se po něm, ale tím to skončilo. Nebyl k nim přidělen, tak je nezajímá.

Rozhlíží se, hledá volné místo. A pak zamíří ke mě.
Toho už si všímají všichni a začínají si o tom vzrušeně šeptat.

Došel až ke mě, postavil svůj jídelní tác na stůl, pak se podíval po mně.
„Můžu si k tobě přisednout?" V tu chvíli celá místnost ztichla. Nikdo nedýchal, všichni v napětí očekávali mou reakci. Kdyby spadnul špendlík, rozeznělo by se to místností, jako kdybych upustila svůj meč.

Přemýšlela jsem, jestli ho mám probodnout, ale to jsem nesměla. Jinde už nebylo volné místo a navíc sem ho měla na starosti. Sakra!
Přikývla jsem a vrátila se k leštění meče. Celá místnost si oddychla.

Pár odvážlivců si chtělo taky přisednout, když zjistili, že je neprobodnu, ale já hodila svůj vrhací nůž na místo, kam si chtěli sednout.
„Ať vás to ani nenapadne." pohrozila jsem jim. Zarazili se a jako poslušné ovečky se vrátili na svá místa.

Podal mi ruku.
„Já jsem William Hunter. A ty jsi?"
Podívala jsem se na jeho napřaženou ruku a důkladně si ho přeměřila. Přemýšlela jsem, jestli mu odpovím.
„Zina. Ale všichni mě znaj jako Ledovýho draka." řekla jsem nakonec.
Ruku jsem mu však nepodala.

V tom se ozval ředitel a má slova tak utvrdil.
„Pozor hlášení. Draku, kód 23 16. Opakuji, kód 23 16 pro Ledovýho draka. Děkuji."

Povzdechla jsem si. Zasunula jsem meč do pochvy u pasu a vstala od stolu.

Vyšla jsem ke dveřím, přičemž jsem se zastavila u nováčka. Nechápavě se na mně podíval.
„Ty jdeš se mnou." oznámila jsem mu. Když se ani potom nezvedal, vytáhla jsem ze stolu dýku, kterou jsem tu malém zapomněla a přiložila mu ji k hrdlu.
„Ty jdeš se mnou." řekla jsem výhružně a dala důraz na každé slovo.
Přikývl, ale nijak zvlášť nespěchal.

Vstal a už už se natahoval pro svůj tác, že ho uklidí, ale zarazila jsem ho.
„Tohle zařídím." Luskla jsem prsty a ukázala na tác. Na můj rozkaz se zvedlo pár lidí a šlo to obstarat.

Vyšla jsem na chodbu, ani jsem se neohlédla, jestli jde za mnou. „Dělej! Běž za ní!" radily mu hlasy v jídelně.

Po chvíli mě doběhl. Šli jsme v tichosti chodbou. Ani na okamžik ze mně nespustil oči.

***

„A proto musíš bydlet tady s Zí." vysvětloval Luco.
Jakmile si všiml mého pohledu, když mi řekl Zí, rychle se opravil.
„... Tedy s Drakem. Promiň, už se to nestane." pohlédl na mě. Přikývl jsem na souhlas.
„Tak to by mělo být vše. Můžeš jít, Williame."

Odkašlala jsem si na důkaz nesouhlasu. Ihned pochopil, že na něco zapomněl.
„Jo a Williame, ještě jsem tě chtěl upozornit, aby si na Draka nic nezkoušel. Nerad bych, aby si skončil jako ti ostatní."
„Jak dopadli ti ostatní?" zeptal se s neurčitým výrazem ve tváři.
„Každý, kdo se o něco pokusil, zemřel. Jednoduše je probodla svým všudypřítomným mečem." ukázal na můj meč, který mi visel u pasu.
Zadumaně polkl a přikývl.

„Jó Draku, mám pro tebe ještě úkol."
„Poslouchám." řekla jsem, aniž bych otevřela oči nebo se vůbec pohnula z gauče stojícího v rohu.
„Ehm... takže... máš noční hlídku a zítra máš i denní. Potřebuju tě na stráži, jinak to nejde."

Bleskově jsem se zvedla z pohovky. Opřela jsem se dlaněma o jeho stůl, přímo naproti jemu.
Hleděla jsem mu do očí, byly jsme od sebe jen několik centimetrů. Vím, že mi oči výhružně hžnuly.

„Fajn. Ale chci 30 kg dolu a přes den chci 100%."
„Zbláznila ses? Nesundáš ani kilo! Proč myslíš, že je máš? Na okrasu?"
„Bacha na jazyk! Takhle se mnou mluvit nebudeš!" upozornila sem ho. Očividně zapomněl, kde jsou jeho meze vůči mě.
„Já už vím! Už vím, proč mi dáváš noční a ještě denní službu a k tomu ještě s 50 kg navíc. Chceš se mě zbavit, viď? Bojíš se mě! Bojíš! Nebo nemůžeš překousnout, že jsem ti zabila bráchu?" osočila jsem se na něj.

Tímhle jsem to asi přehnala. Jeho tvář potemněla. Vypadal sklíčeně.
„Tak to přece není. Ty jsi ho ne..."
„Drž hubu! Nic o tom nevíš!" skočila jsem mu do řeči. V tu chvíli mi přiletěla facka.

Chvíli jsem byla ohromená, pak jsem se ale ještě víc nasrala. Vytáhla jsem z kozačky nůž a namířila ho přímo proti němu. Chvíli jsem takhle zůstala. Pak jsem si vzpomněla na svůj slib, který jsem dala jeho bratrovi a nůž jsem naštvaně zabodla do jeho stolu.
Otočila jsem se na patě a vyšla z ředitelny, černé oblečení za mnou jen vlálo.