School of superkiller - Hunt for vampires

11. kapitola - Návštěvní dny I.

Na obrázku je dlouhý meč, který používá Willova matka.

V noci jsem oka nezamhouřila, protože jsem musela přemýšlet o Willovi a Tylerovi. Přemýšlela jsem, co si s nimi mám počít. Nejlepší bude je oba zabít. To bylo jediné racionální řešení, které mě napadlo.

Tyler mě chodil každé ráno vyzvedávat, což se vůbec nelíbilo Willovi. Všude, kam jsem se hnula, šel Tyler se mnou a dělal mi společnost. Trávil se mnou dost času, protože mi chtěl vynahradit ten rok, kdy byl pryč. A u toho všeho byl i Will, který se choval jako rozzuřený pes, který si hlídá svůj majetek.

Pokaždé když jsem se otočila, zahlédla jsem Willa, jak propaluje Tylera pohledem. Tyler mi řekl, že si všimnul, jak na mě Will žárlivě kouká, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Spíš je naštvanej, napadlo mě. Stále jsem s ním nepromluvila ani slovo.

***

Uběhl týden, který jsem po nocích jen probděla. Nemohla jsem usnout a dohánělo mě to k šílenství. Chodila jsem na ošetřovnu tak často, až Will získal podezření, že chodím za Tylerem a začal mě sledovat. Naštěstí neúspěšně.

Konečně přišla sobota aneb začali Návštěvní dny. Mým jediným problémem bylo, kam se během těchto dvou dnů schovat. Bohužel mi to Tyler překazil. Jeho rodiče mě chtěli vidět.

Stála jsem v jídelně, co nejvíce v zadu, protože jsem musela svůj stůl uvolnit studentům a jejich rodičům. William stál pár metrů ode mě. Byl opravdu hodně naštvaný, tak jako já, protože jsem s ním ještě nepromluvila jediné slovo. Chtěla jsem po něm jediné. Ale to ho ani ve snu nenapadlo.

„Ziný! Tak tady jsi!" zakřičel Tyler a rychlým krokem se ke mně přibližoval. Jeho rodiče byli v těsném závěsu za ním. Zastavili se přede mnou a rozestoupili se kolem mě.
„Zdravím, Williamsovi." řekla jsem odměřeně.

„Tak zdravím, jo?" zeptal se pohoršeně Tylerův otec. Zaťal ruku v pěst a napřáhl se. Chtěl mi dát pěstí.
Paní Williamsová vyděšeně vykvikla.
„Otče, ne!" zakřičel Tyler a pokusil se ho zastavit, ale marně.

Těsně před tím, než jeho ruka doletěla k mému obličeji, jsem jí zachytila do své. Byla bych zareagovala dřív, ale dávala jsem si trochu na čas.
„Měl byste se víc snažit." Pousmála jsem se a stliskla jeho ruku, až to zakřupalo. „Příště ji totiž zlomím." a ruku pustila.

Zběsile si ji začal třít. Paní Williamsová se zasmála a poplácala ho konejšivě po rameni.
„Dobrý." prohlásil Tyler a plácli jsme si. Celá rodinka pak odešla ke stolu.

Jakmile odešli, přiřítil se ke mně William.
„Co to bylo? Víš, jak jsem se o tebe bál?"
Strnula jsem. Né proto, že by mě zabolela jeho slova, ale proto, že jsem ji konečně ucítila.
„Máš tu mámu." řekla jsem místo odpovědi a odešla.

***

Uběhlo několik hodin. Seděla jsem na parapetu u okna v našem pokoji.
Najednou někdo zaklepal.
„Dále." zakřičela jsem.

Ve dveřích se objevil Will. Za ním stála žena středního věku. Měla krátké, světle hnědé vlasy. Oděná byla do gotického černého oblečení, na opasku měla připevněné dýky, na zádech překřížené dva dlouhé meče. V obličeji byla celkem podobná Williamovi.

„Drak, tohle je..."
„Já vím." skočila jsem mu do řeči. „Tohle je Christine Caren Hunter. Nejlepší lovkyně upírů na světě. A taky tvoje matka."
William se tvářil překvapeně - oči doširoka otevřené, pusu dokořán. Za to jeho matka se tvářila velice spokojeně.

„Tak tohle je Ledový drak, slavná Zina Dra-" Přerušila jsem ji.
„Nevím, kde jste přišla na to, že jsem slavná, ale upozorňuju vás, abyste mé příjmení už NIKDY nevyslovovala!" řekla jsem důrazně.

Zasmála se. „Moje milá, ty jsi slavná ve všech upírobijeckých školách na světě. A zvláště ve Francii." odmlčela se. „Tebe znají a obdivují snad i upíři." řekla popravdě.
Pak se obrátila na Willa. „Proč si mi neřekl, že je až takhle úžasná?" rozplývala se dál.

V tu chvíli jsem jí přestala poslouchat. Otočila jsem se zpátky k oknu a shlížela na les. Pak jsem zahlédla něco, co se nikdy nemělo stát.

Bez varování jsem vyskočila z okna, sklo se roztříštilo a milióny malých střepů se mi zařezávalo do rukou a nohou.

Seskočila jsem na stříšku pod okny, odrazila se, v letu udělala kotrmelec a dopadla na pevnou zem. Rozmáchla jsem se a několika ladnými pohyby rozsekala upíra, který se vyřítil z lesa.

Otočila jsem se a spatřila kluka, kterému jsem právě zachránila život. Kluka, který měl právě hlídku, ale vůbec jí mít neměl, protože se zrovna včera vrátil z nemocnice po půl roce.

„Co tady děláš, Tetlebaume?" zeptala jsem se podrážděně.
Tony Tetlebaum, drobný chlapec, který svým vzhledem připomínal spíše dívku, se krčil u zdi, vyděšený k smrti.

„Já-já.... m-mám hlídku." vykoktal s námahou.
„To mi došlo. Já se ale ptám, jak je možné, že jsi jí dostal?" snažila jsem se mluvit s klidem. Věděla jsem moc dobře, jak s tímhle klukem jednat. A při pomyšlení, že jsem ho do tý nemocnice dostala já, mi ho bylo skoro líto. Skoro.

„D-dal mi jí ře-ředitel, pr-prý abych dohnal, c-co jsem z-ztra-ztratil." koktal dál. Ikdyž, jeho koktání se zlepšovalo.
„To je taková hovadina! Jen počkej, až ho dostanu do rukou!"

Hrůzou vyvalil oči. Jestli z toho, že jsem vyhrožovala řediteli smrtí, nebo z toho, že na mně byl pohled jako z hororu, protože ze mě kapala krev, to jsem nevěděla. Co však vím je, že to rozhodně nebyl pěkný pohled.

„N-ne, prosím! Nic ne-neudělal!"
„Až ho uvidím, tak ho zpráskám bičem!" pokračovala jsem a ignorovala Tonyho žadonění.
„Ten mizera! Kde je? Vyřídím si to s ním hned teď!"

V tu chvíli se odněkud za mnou ozvalo děsivé vrčení a šustot listí. Zvedl se vítr, což oznamovalo rychlý pohyb.
„Pozor! Za tebou!" zakřičel Tony, tentokrát už bez koktání. A pak, že se strachem nic nevyřeší, napadlo mě.