School of superkiller - Hunt for vampires

7.kapitola - Denní hlídka zrušena

Bylo ráno, kolem šesté hodiny ranní. Po včerejší noci mi zbyli jen šrámy, kousance na rukou a nekonečná únava.

Ruku jsem měla ledabyle obvázanou v obvaze, ale krev už prosakovala. Naštěstí jsem jí měla schovanou ve svých černých bezprstových rukavicích, takže nic nebylo vidět.

Čekalo mě ještě dvanáct hodin, než mi skončí služba a já budu moct jít do postele. Jestli tohle přežiju, tak mě třicet-šest hodin nikdo neuvidí. Budu spát, spát a... Tak dlouho to nevydržím.

Uběhli tři hodiny.
Zaslechla jsem praskání větviček. Otočila jsem a tasila meč.
Přede mnou stál docela pohledný, hnědovlasý kluk. Jeho vizáž mu kazil jen obvaz okolo krku.

„Klid, kotě. Já nejsem upír." ujistil mě.
„Co tady chceš? Teď mám službu já." prskla jsem jedovatě.
„Já vím, ale chce tě ředitel. Máš jít na ošetřovnu."
Na ošetřovnu? Tak to musel určitě William vyžvanit, co se v noci stalo.

Sklopila jsem meč a vrátila ho do pochvy.
Vyšla jsem ke škole. Zastavila jsem se těsně vedle něho.
„Užij si to tu, Harry." řekla jsem s posměškem.
K okraji lesa totiž dorazil upír.

***

Seděla jsem na lůžku na ošetřovně. Byla jsem jen v podprsence a kalhotkách, protože zdravotnice chtěla vidět šíři poškození mého těla.
Naproti stála zdravotnice, otočená ke mně zády a hledala čistý obvaz a dezinfekci. V rohu stál Luco a pozoroval mě.

„Ty jsi prostě nepoučitelná."
„Znáš mě takovou dobu. Už by si to mohl vědět."
„Je jen dobře, že mi to William řekl."
„Já to věděla!" vyhrkla jsem a prudce se zvedla z postele. Škrábance na břiše zabolely a otevřeli se. Znovu mi začala téct krev.

„Ne, ne, ne!" nadávala zdravotnice Helga.
V ruce držela obvazy a dezinfekci. Ve tváří vypadala opravdu hrůzostrašně.
„Nehýbat, nebo budeme šít!"
„Klidně mě přišijte k posteli, stejně vám to nepomůže." poznamenala jsem.

V tu chvíli ke mně přistoupil Luco. Tvářil se sklesle.
„Nerad ti to říkám, ale ruším tvou denní hlídku, tvoji misi příští týden a nehneš se z pokoje. Smíš však doprovázet Willa na hodiny."
„Co s ním mám společnýho?!" rozkřikla jsem se.
„Krev! Máte stejný potenciál a byla by chyba ho nevyužít!"

Krev. Tak on má stejnou krev, jako já. Doufám, že nemá i stejnou bestii v těle, jako já.
„Smim aspoň trénovat?"zeptala jsem se s naději v hlase.
Do toho se však vložila zdravotnice.
„Ne. Dokud se rány nezahojit, tak ty zůstat v posteli. Žádný trénink." řekla tím svým podivným přízvukem. I její mluva byla podivná.

Pohlédla jsem na Luca.
„Slyšela jsi."
„No super! Tak teď už budu vážně zralá do blázince. Jestli se zvýší počet mrtvejch, tak to neni muj problém." prohlásila jsem a seskočila z postele, když už mě Helga ošetřila.

„Pane Mountine (mauntine), na slovíčko." řekla Helga a pak už oba zmizeli ve vedlejší místnosti.
Přešla jsem ke skříni a vydala si oblečení. Hodila jsem ho na postel a začala se oblékat.

Po chvíli někdo zaklepal na dveře. Měla jsem oblečené jen kalhoty, ale i tak jsem zakřičela, aby vešel. Nemám se za co stydět.
K mému očekávání vešel Will. Byl oblečený do černých džínů a bledě modré košile. Tuhle kombinaci jsem měla nesmírně ráda.

„Zino, já..." zarazil se. Právě si totiž uvědomil, že tam stojím jen v kalhotách a podprsence.
Obočí mu vylétlo do půli čela.
„Co je? Si nikdy neviděl holku v podprdě?"
Když ani potom nic neříkal, zeptala jsem se znova.
„Tak co si chtěl?"

Konečně se rozpomněl.
„Chtěl jsem se ti omluvit, že jsem to řekl. Ale já se o tebe opravdu bál!"
„Díky tobě mi Luco zrušil misi a musím ti dělal osobního průvodce!"
„Opravdu?" řekl nadšeně.

Zle jsem se na něj zamračila. Na to, že mi kvůli němu zakázali trénovat, je až moc happy.

Vzala jsem ze skříně svůj černý kabát, který mi ladil s černými legínami a černo-červenou košilí, oblékla si ho a vyrazila spolu s Willem na třetí hodinu.

***

„Co je to za hodinu?" zeptal se Will, když už jsme seděli na lavičkách ve třídě, stejně jako všichni nováčci, nebo mírně pokročilí.
„Hodina boje. Naučíš se zde pracovat s nejrůznějšími zbraněmi na boj s upíry. Ze začátku zlepšuješ to, co už umíš. Pak je tu pravidlo, že každý týden berete jinou zbraň." vysvětlila jsem co nejvíce zjednodušeně.
Kýval hlavou, že to chápe.

Poté, co vstoupil do hodiny učitel, už jsem neměla co dělat.
Všichni byli rozdělení do několika skupinek, podle toho, s čím uměli zacházet.

Při rozdělování, když se učitel ptal na základní zbraně, se William skoro pokaždé přihlásil. Připomínal mi mě. I já jsem se hlásila na všechno, na co se zeptal.

Pohodlně jsem seděla na lavičce, oči zavřené a naslouchala jsem zvukům z venku.
V tom někdo vykřikl a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Zemři!" vykřikl někdo a vrhl po mě nůž, který ležel na stole jako pomůcka pro studenty.

Aniž bych otevřela oči, zachytila jsem nůž těsně před tím, než se mi zabodla do hlavy.

Usmála jsem se, vstala a proběhla ke chlapci, který se mě pokusil zabít.
Přimáčkla jsem ho ke zdi a přiložila mu nůž k hrdlu.
„Příště se víc snaž." procedila jsem skrz zuby.
„Zino, nechte ho být a odejděte!" zavrčel učitel a odtrhl mě od něj.

Zbytek hodiny jsem strávila před učebnou zbraní.