mých 7 vteřin

Prolog 2/2

Jonáš

Tichým a tmavým pokojem se rozezněl zvuk mého budíku. Unaveně ho típnu a neochotně se posadím. ,,Ach jo, už zase ráno."

Stojím...... teda spíš nějak jsem opřenej v kuchyni o linku a vařím si čaj. Když cvakne konvice, naliju vodu do hrnečku a zamíchám si cukr do ovocného nápoje. Teď zase nastal ten velkej boj a ten se jmenuje 'Přesuň se s něčím v ruce a nezabij se'. Povzdychnu si a radši se posadím na kuchyňskou linku a piju si svůj čaj. Je to jednodušší.

,,Jonášku, nezapomeň na dnešní rehabilitaci." Probere mě z myšlenek a snahy se dostat do schodů. ,,Neboj babi, myslím na to." Jo myslím ale dost možná tam zase příjdu pozdě, protože proč ne. Dostanu se nějak do svého pokoje a převlíknu se. Prohlídnu se v zrdcadle a usoudím, že si radši ještě vezmu mikinu a půjdu.

Už je to půl roku od toho osudného dne, kdy jsem o něco přišel a život se mi dost ztížil.

Jel jsem s klukama na motorce, úplně normální den, byla sice ještě zima ale nám to nevadilo, hlavně mně ne. Jeli jsme lesíkem, kluci jeli kousek přede mnou a já jel poslední. Zrovna v tu jednu chvíli jsem koutkem oka cosi zahlédl a než sem se nadál, už jsem jenom cítil tupej náraz, pád a dlouhé klouzání po asfaltu. Pak už mám tmu.

Tma na chvilku zmizela, zrovna ve chvíli, kdy mě nějací chlápci nakládali do sanitky a jeden se bavil o tom, že to nevypadá dvakrát dobře. Pak už mám zase tmu a probírám se až v nemocnici, kde mi řekli, že mám poškozenou míchu a je 90% šance, že nebudu už nikdy chodit.

Já jsem se ale vykašlal na nějaký procenta a bojoval. Díky tomu teď nemusím sedět na vozíku a můžu chodit. Sice s berlema, ale můžu. Jen je dost možný, že už je nikdy nedám z ruky a motorka mi bude uzavřená, stejně tak, jak můj celoživotní sen.
——
„Dneska skleslejší než obvykle. Děje se něco?" Promluví na mě obsluha v jedné hezké kavárně. Zrovna sedím na barové židli, ruku mám loktem o bar a hlavu si opírám o tu samou ruku. Zrak mám spadlý do papírů, co mi dali na rehábku a snažím se z toho pochopit, co musím ze života vyškrnout a co naopak do života připsat. Jen si to to nemám jak kurva zvýraznit. Dohajzlu. ,,Je toho moc" Řeknu a povzdechnu si, zrovna když mi chce asi Pavel, nevím ale tohle jméno jsem viděl na visačce, něco říct, tak do kavárny přijde jeden kluk. Vysokej, asi tak o cca 5 cenťáků vyšší než já, nooo možná o víc. Hnědý vlasy, ofinu chycenou v culíku a zelené oči, co pozorovaly tento krutý svět plný nenávisti.

Sedne si k jednomu stolu a číšník za ním odejde. Jen se na něj ohlédnu a hned zrak vrátím zpátky, poberu si věci a nějakým záhadným způsobem se přesunu ke stolu kousek od něho Jo a abych nezapomněl, poprosil jsem ho o zvýrazňovač, lebo sem si všiml, že se učí a cosi píše. To jsem ale zmetek, že? Pak ten kluk ale vzal kramle, až moc rychle, podle mě....i když...na mě už je rychlý všechno. Hlavně od doby co sotva chodím.

Ach jo, proč ten kluk vlastně takhle zdrhl? Chtěl jsem si pokecat, vypadal sympaticky a i hezky. Líbí se mi.

Sakra! Co sem to teďka řekl?

Wax to ma tak poeticky sometimes jak se jí mam vyrovnat

Prostě se smirte že Tom bude min knizni thanks 😋