mých 7 vteřin

Prolog 1/2

Tomáš

Stál jsem před skříní a pomalu se sesypával, že nemám co na sebe. Respektive nic, co by se hodilo k té košili, co jsem měl na sobě. Sakra nějaký svetr, nebo mikina, cokoli. Nakonec jsem se na to vysral a sáhl po svetru ze včera a rychlochůzí spěchal do chodby, abych se obul. Možná jsem se zasekl u té skříně déle, než bych měl a možná taky ne. Ve výtahu jsem si hodní část vlasů stáhl do culíku, aby mi nepadaly do obličeje a utíkal na bus. Vejšku nemám daleko od bytu, ale autobusem je to přeci jen blíž. A taky- kdybych bus nestihl, musel bych absolvovat běh a to se mi upřímně nechce. Spolubydlící má středy až odpoledne, takže může celý den prospat, což jí upřímně závidím. A taky jí mám za zlé, že přesně ona mi odpolední vyfoukla před nosem a kvůli ní musím vstávat v 6 ráno.

Autobus jsem stihl, ale další půl hodinu jsem to musel rozdýchávat, hrůza děs. Nestíhal jsem ani kafe v blízké kavárně, takže jsem si koupil ve školním automatu a když jsem dosedl na přednášce, zapl jsem nahrávání v záznamníku. Měl jsem v plánu dávat pozor, ale profesor měl uspávající hlas. Takže kdybych náhodou usnul nebo něco nepobral, můžu si to pustit a taky, když nemůžu po nocích spát, tohle je zaručený recept, jak usnout. Alespoň pro mě.

Po vyčerpávající přednášce jsem se buď mohl vrátit na byt a nebo se zabavit někde venku. Měl jsem 2 hodiny do mé další přednášky. Nakonec jsem se rozhodl jít do kavárny a dopsat si zápis, co jsem nestihl. bylo toho celkem dost a dobrou kávou nepohrdnu. A měl jsem 2 hodiny.

Sedl jsem si k oknu a vybalil si notebook a sluchátka. A nějaké papíry z dneška. Slyšel jsem šťastný nádech (nebo jak to popsat) a hlasité; ,,Koho nám to čerti nesou?!”

Klasicky jsem se se zašklebil. ,,No žádného anděla určitě ne.”

Pavel, můj kamarád, co pracoval v této kavárně se ani nemusel ptát, co si dám. Pouze se ujistil, že si dám “moji klasiku” a odešel. Koukal jsem, jak jde za pult a pak ho pozoroval, jak se baví s nějakým brunetem. Ten si pak sedl naproti mě, akorát o stůl dál a když se naše pohledy spojily, usmál se. Poplašeně jsem se usmál nazpět a sklonit hlavu. Doháje, doháje, doháje, ten byl pěknej. Neodvážil jsem se zvednout pohled dokud mi Pavel nepřinesl chai latte a jahodový cheesecake. Poděkoval jsem a nasadil si sluchátka. Pak jsem se vrhl na zápisky.

--

Pomalu jsem si balil, když v tu na mě promluvil ten brunet. ,,Ahoj, přijde mi blbý se ptát, ale nemáš nějaký zvýrazňovač? Potřebuju si něco podtrhnout.” ,,J-jo mám.” Ukoktaně jsem mu podal penál s mými pastelovými zvýrazňovači a on si v rychlosti podtrhl pár řádků na svém papíru. ,,Děkuju moc….” Nenechal jsem ho domluvit a rychle kvíkl “nemáš zač” a utekl z kavárny. Vždy, když je kolem mě nějaký hezký kluk tak utíkám. Ani mi nedošlo, že jsem nezaplatil. Rychle jsem napsal Pavlovi a poslal mu na účet za mou objednávku s prosbou, aby to zaplatil on. Zpátky mi přišlo; ,,zaplaceno. musíš se naučit neutíkat od hezounu” s pár emoji. Protočil jsem očima a poslal ho do patřičných míst. Vešel jsem do budovy vejšky a našel sál, kde mám být. Byl jsem tam moc brzo.

Vitejte 😎🙏

Takže well...

Psali jsme to s Waxtrix, takže je to banger 😜

Toma pisu já, Jonyho Wax 😚

A zdravim Terku, která má teď povinnost si to celý precist!! JA VIM ZE SI TO CTES 😈😈😈😈

užijte si to 😈😋