mých 7 vteřin

7

Tomáš

,,Počkej, není to Jonáš?" zeptal jsem se, když jsem ležel na baru a koukal se z okna. Ten kluk, co by mohl být Jonáš, seděl u zapadlejšího stolu a depkařil. Bylo mi ho líto.

Pavel se tam hned vydal, že se jakoby zeptá, co si dá a tak a zjistí, jestli to fakt byl on. Za chvíli byl zpátky a kývl. ,,Je to on."

,,A je mu něco?" Zeptal jsem se starostlivě.

,,Je mu hodně."

Chvíli bylo ticho.

,,Mám nápad." Vyhrkl. ,,Půjdeš za ním!"

,,Tak ty ses posral."

Nabral čokoládový dort a udělal horkou čokoládu. Pak vyndat cheesecake a latte, dal to na tác a strčil mi to do ruky. ,,Jdi." Rozkázal.

,,A co má asi jako říkat, ty chytrolíne." Mračil jsem se a tác nechal ležet.

,,Prostě tam jdi, usmívej se, dej mu jídlo a bude to cajk."

,,Nesnáším tě."

Poslal mi vzdušnou pusu a já se vydal za Jonym.

----

A doháje, ne, ne, ne. Proč se mě ptal na tohle? Fakt se musel ptát a dělat si ze mě srandu, že neumím složit souvislou větu? Jakože, je to pravda, ale bylo to nutný?

Začal jsem koktat a zase se znemožnil.

,,Nooo víš, já...uh, sakra" zakňoural jsem a složil hlavu do dlaní. Snažil jsem se uklidnit, protože panikařit a zdrhnout nebylo to, co jsem chtěl. Nebo jakože bylo, ale chápeme.

,,No...prostě mě napadlo...nebo jako Pavla, ale já souhlasil, ne to zní blbě....ehm, prostě jsem se chtěl zeptat.... jestli jsi v pohodě, chápeš no a Pavel mě donutil, teda jakože já chtěl, ale on mě dokopal..." koktal jsem zmateně a rozrušeně. Nervózně jsem gestikuloval. Sakra, takle to být nemělo. Úplně jsem se vystresoval, doháje.

,,Klid, Tomáši." snažil se mě uklidnit, ale já už byl vystresovanej dost.

,,J-já, j-já" nadechoval jsem se hluboce a viděl jsem, jak se začíná bát o mé zdraví.

Najednou se u nás objevil Pavel, vzal mě okolo ramen a se slovy: ,,Na chvíli si ho půjčím, než se před tebou složí." Mě odtáhl pryč. Chyl mě za ramena a snažil se mě posbírat. Nakonec mě obejmul a já se rozevzlykal zoufale do jeho ramene. Hmmm super. Tipuji, že celá kavárna čumí na mě. Supr čupr co jsem přesně chtěl.

Lekl jsem se, když jsem na rameni cítil další ruku. O jednu berli se tam opíral Jony a hladil mě po ruce.

,,Promiň." vzlykl jsem směrem k němu. ,,Já prostě neumim mluvit."

,,Já se omlouvám, rozhodil jsem tě mými kecy."

Pavel mě odtáhl od sebe a já si utřel obličej. Jsem jak malý děcko.

,,Jděte si sednout, jo? Já musím za kasu."

Oba jsme přikývli a já se zhluboka nadechl.

Viděl jsem, jak se Jony snaží o tý berli dobelhat zpátky ke stolu.

,,Počkej, pomůžu ti."

Podepřel jsem ho a on se mě chytil.

,,Díky"

,,Co se ti stalo?"

Vyhrkli jsme najednou.

,,Spadl jsem na motorce"

,,Oh"

Chvíli bylo ticho a když jsme oba bezpečně seděli u stolu, začal jsem se vyptávat.