mých 7 vteřin

52

Vláďa

Jen jsme tam tam bezmocně stáli a dívali se na ten chaos, ve kterém by se ani číšník nevyznal, ale doktoři moc dobře věděli, kdo a co má dělat.
Tomáš vystřelil do stoje, jakoby chtěl něco udělat, ale ta jeho kámoška či co ho chytila za ramena a držela ho na místě. Všichni jsme moc dobře věděli, že pokud bychom se snažili cokoliv udělat, nebylo by to k ničemu a jen bychom všechno zhoršili.

,,Ještě jednou se tě zeptám. CO SE KURVA STALO?!" Vyjede po mně hned poté, co se vzpamatuje. Co to do něj kurva vjelo? Jestli si myslí, že se před ním budu plazit, tak to se teda plete. Na mě nikdo štěkat nebude a ještě ke všemu, když jsem mu pravdu řekl.
,,To, co jsem ti už řekl se stalo. Byli jsme na poli, Jony najednou vylezl a skácel se k zemi. Fakt víc nevím. Myslíš si, že bych ublížil někomu, koho miluju?!" Jakmile tohle vypustím z pusy, tak v Tomovi trhne a ta holka vedle něho překvapeně otevře pusu. Asi jsem to říkat neměl, ale co už, Jony je na sále a bojuje o život, jeho okolí a i on sám mají právo to vědět.
,,Cože?" Dostane ze sebe zelenoočka.

,,Slyšels dobře. Zabouchnul jsem se do něho. Tak dlouho jsme si ožralí po flámech chrápali v náručí a brečeli si kvůli holkám do ramenou, až mi došlo, že jsem biska a kdyby nebylo tebe, tak bych to na něho zkusil. Jenže jak jsem viděl, že je z tebe celej hotovej a je zamilovanej až po uši, o nikom jiném, než o tobě nemluví, tak jsem si nechal větu 'miluju tě' pro sebe, abych nezkazil to naše kamarádství, který mi je dražší, než cokoliv na světě." Řeknu a už se z mého naštvání stává smutek, hlas se mi v půlce věty zlomil a já pocítil třes ve svém hlase ale i těle.
Ta holka vedle Tomáše chápavě kývne. On však nedá žádnou reakci, jen poodstoupí dál a zahledí se na dveře operačního sálu.

,,Proč, když má u sebe tebe, někoho kdo by mu dal víc než já a podpořil by ho mnohem víc, tak si vybral mě?" Hlesne nakonec a s uslzenýma očima se na mě otočí.
,,Protože v tobě vidí něco, co v sobě nevidíš ani ty sám. A jak jako, že bych ho víc podpořil? Pro něho byla největší podpora to, že jsi ho nechal nastoupit do práce a podpořil ho v chození. Podle mě by ho nikdo jiný nepodpořil víc než ty. Tohle v tobě vidí." Řeknu a udělám k němu krok, je o trošičku vyšší než já, ale jakoby to byly jen milimetry.

,,Mám ho rád stejně tak jako ty, ale on mezi námi má rozdíl. Tak udělej všechno pro to, aby to tak zůstalo a on si jednou neřekl, že si tenkrát vybral špatně." Řeknu mu do očí, položím mu ruce na ramena a následně si opřu svoje čelo o to jeho. On zavře oči a po tváři mu steče pár slz.

,,Budu dělat všechno, co bude v mých silách." Hlesne, následně se oba sesuneme podél zdi k zemi a sedneme si tam jak dva bezdomáči, co čekaj na drobáky.

*

Uplynula doba, která nám dvěma přišla jako věčnost, ale podle slov té holky uplynuly dvě hodiny. Dvě zatracený hodiny jsem se procházel po chodbě nemocnice sem a tam, Tomáš vypil snad všechno kafe z automatů a Míša, co jsem se stihl za blbých okolností přestavit, seděla a koukala z okna.
Míša to sice neprožívala tak moc, ale byli jsme jí oba vděční za to, že tam byla s námi a soucítila.

Za ty dvě hodiny jsem se snažil dovolat Davidovi, ale jeho číslo bylo nedostupné. Jakubovi jsem taky zkoušel volat, ale ten kokot mi to nezvedal, stopro se nechával klátit od toho novýho objevu, co má. Klukům z party jsem nevolal, nechtěl jsem zase aby nepanikařili, je dost možné, že to bude dobré. Proto jsem nevolal ani Jonyho rodině.

***

Konečně se otevřely dveře sálu a ven vylez mladý doktor, mohlo mu být tak třicet, víc určitě ne.
Když si nás všiml, usmál se, ale po vteřině se z úsměvu stal smutný výraz.
,,Vy jste od pána traktoristy?" Zeptal se. Všichni jsme souhlasně kývli.
,,Můžete na chvilku za ním, možná se i probere, ale nedávám tomu velké šance. Až půjdete, stavte se za mnou, zkusím vám o jeho zdravotním stavu něco říct." Kývneme, Míša se zvedne a jde pomalu za Tomem, kterej sedí u zdi, natáhnu k němu ruku, protože stojím půl metru od něho. Mou ruku příjme a pomůžu mu na nohy. Společně se poté vydáme ke dveřím, kam nás doktor nasměroval.

Rozklepanou rukou uchopím kliku a nejistě otevřu dveře, se zavřenýma očima udělám krok do místnosti a následně oči otevřu. Dech se mi zatají, rychle se otočím k Tomášovi. Ten se dívá do země. Míša má ruce na jeho ramenou aby ho alespoň trochu povzbudila.
Zvedne pohled a dech se mu zatají stejně tak, jako mě a stejně tak jako mě mu z očí začnou stékat slzy. Jen jeden rozdíl je ten, že Tom hned začne i vzlykat.
Rozeskládáme se k posteli, já po Jonyho levici, Tom po pravici a Míša stojí u nohou.

Pohled na Jonáše mi trhá srdce na milion kousků.
Je celý bledý, z rukou mu vede snad sto hadiček, hrudník se mu skoro vůbec nezvedá a tep na obrazovce se vůbec neukazuje tak, jak by měl.

,,Jony...." Hlesne Tom, skácí se na židli a opatrně si se svým přítelem proplete prsty. Od Jonyho se mu nedostane žádná reakce, dokonce ani tep na obrazovce se nijak nezmění.
Taky se posadím a chytím Jonyho druhou ruku, Tomáš si mě všimne a jen se smutně usměje. Asi jsme si to vyříkali na té chodbě a budeme dobrý. Musíme, alespoň pro Jonyho.

,,Notak Jonášku, vzbuť se mi. Slíbil si, že tu se mnou budeš ještě dvacet let, tak se neopovažuj odejít dřív. Řekl jsi dva nebo dvacet let. Neuplynulo ani jedno. Prosím Jonášku vzbuť se, nenechávej mě tu." Začne pomalu mluvit Tom, přitom se upřeně dívá na Jonyho a klepe se mu hlas. Já a Míša to v tichosti posloucháme a díváme se jestli se něco nezmění.
Vše je ale stále beze změny.

Po uplynutí tak deseti možná dvaceti minut se rozhodnu odejít. Pohled na Jonyho a to, že mu nemůžu nijak pomoct, mě hrozně moc ničilo a srdce mi to trhlo na kousky. Pomalu pouštím jeho ruku, připraven odejít, ale najednou ucítím, jak mi slabě zmáčkne ruku. Okamžitě se zastavím a pohledem střelím po našich propletených rukách.

Jenže žádná změna tam nebyla, myslel jsem si, že se mi to zdálo, dokud jsem se nepodíval na Toma, který koukal na jejich ruce.
Možná se mi to nezdálo. Stalo se to nám oběma to určitě nemůže být náhoda.

,,...Tommy....?"

😜