9

33 7 2
                                    

Tomáš

,,Ještě než začneš." Přerušil mě Pavel, když mě viděl, jak se nadechuju. ,,Byls skvělej."

Tím mi sebral všechna slova, jelikož jsem chtěl spustit nadávání na svou osobu.

,,Tomáši, měl bys s tou sebenenávistí něco dělat, jelikož k ní fakt není důvod." Přerušil mě znovu, když jsem jsem se opět nadechl na protest.

,,Víš, že je to těžký.." povzdechl jsem si a zaplatil mé věci a věci za Jonáše. Udělal jsem to přes appku, takže jsem o tom ani nemusel říkat Pavlovi. Ten to stejně zjistil a zamračil se na mě. ,,Heeej, mohls to nechat. Já vám to strčil."

,,Hele já jsem tady slušně vychovaný." Usmál jsem se a pak se rozloučil, jelikož jsem ještě musel domů se převléct. Dnes jsem totiž jel k rodičům a ti byli.. jak to říct.. kritičtější, co se mého vzhledu týkalo.

Doma jsem si nageloval vlasy tak, aby vypadaly krátce. Našel jsem mé starší džíny, které mi teda byly kratší, ale to je jen detail a pak šel ke spolubydlící si půjčit její mikinu. Nosila totiž oversize pánské mikiny a věřím, že bude mít i nějakou, kterou si budu moct půjčit.

,,Čau Míšo, můžu si půjčit nějakou mikinu?" Zeptal jsem se, když jsem po zaklepání vešel.

,,Tyvole, vůbec bych tě nepoznala." Zasmála se a šla ke své skříni. ,,Zase jedeš za rodiči?"

Přikývl jsem a povzdychl si. ,,Musím. Je to takle dobrý?"

,,Vypadáš míň teple než obvykle, takže předpokládám, že to účel splnilo." Ušklíbla se a já si přes hlavu nasadil mikinu.

,,Děkuju." Usmál jsem se a vyšel ze dveří. Vzal jsem si můj batoh a vydal se na meziměstský autobus. Bude to delší cesta, ale mně to nevadilo, když jsem měl v batohu knihu.

—-

,,Ahoj Tomáši!" Pozdravila mě máma s úsměvem a já jí jeden slabý oplatil. Objal jsem ji, protože i přes to všechno mi chyběla.

,,Nazdar synu." Zakřičel z obýváku táta a já na něj houkl zpět.

,,Všechno nejlepší, mami." Usmál jsem se a předal ji taštičku s mnou namalovaným obrazem. O tom, že maluji nevědí. Jak by taky mohli, když jediné reakce, které jsem se od nich dočkal, když jim moje učitelka na výtvarku řekla, že jsem talentovanej byla, že jsem buzna a malování se věnovat nebudu.

,,Ten je nádherný!" Rozplývala se a já se usmál. Byl jsem rád, že si jí líbil. ,,Zase je od Thomase Strikera?"

Přikývl jsem, i když můj pseudonym vyslovila špatně. Ne, že by na tom záleželo. Objala mě a začala vymýšlet, kam si ho pověsí.

Sedli jsme si ke stolu a přišla i má babička. Dlouze jsem ji objal, jelikož jsem jí taky dlouho neviděl a ani jsem si neuvědomoval, jak moc mi chyběla.

U večeře jsme si povídali o škole, než mámě zazvonil mobil. Vypadala znepokojeně, ale šla ho přijmout. Když se vrátila, promluvila na babičku.

,,Mami, musím zítra do práce jako záskok za Zuzanu. Nebudu tě moc vzít na tu rehabilitaci." Řekla lítostivě. Co?

,,A jakpak se tam dostanu?" Vydechla babička zamyšleně. Všichni jsme byli ticho až jsem se nakonec nabídl.

,,Já tam babičku můžu vzít. Mám řidičák a když mi půjčíte auto.." nadhodit jsem a máma se na mě podezřívavě podívala.

,,Ty máš řídi-"

Babička ji přerušila.

,,Děkuju, Tomášku, jsi moc hodný kluk."

S úsměvem jsem přikývl a máma tedy přikývla na souhlas.

—-

U rodičů jsem přespal a ráno vezl babičku na rehábko. Dlouho jsem neřídil, takže jsem jel hodně opatrně, ale babička nevypadala, že by jí to vadilo.

,,Tomášku pověz mi..přivedeš ty někdy nějaké to děvče?" Usmála se na mě a já si povzdychl.

,,Nepřivedu, babi."

Byli jsme ticho.

,,Ty delší vlasy ti seděly víc." Okomentovala můj účes a já jí dal za pravdu. Vypadal jsem jako žába.

Naštěstí jí pak už žádné další téma nenapadlo a já bez problémů zaparkoval. Jsem fakt dobrej.

Odvedl jsem babičku až ke dveřím a sedl si na lavičku do čekárny. Pak jsem zahlédl automat a já si koupil kafe, aby mi utekla dlouhá chvíle.

Nenudil jsem se dlouho, jelikož někdo vyšel z jiných dveří a složil se na sedadlo vedle v hlasitém pláči. 

mých 7 vteřinKde žijí příběhy. Začni objevovat