mých 7 vteřin

Epilog 1/2

Vláďa

To, co jsme všichni tři slyšeli znamenalo pro mě a Toma vynechání jednoho úderu srdce...heh možná i víc úderů.
Byl to Jonyho hlas, byl to Jony. Probral se a promluvil na zelenoočku.

,,Jony!" Vyhrkne Tom. Pohled stočím na našeho bruneta, kvůli kterému tady teďka jsme.

V obličeji je hrozně moc bledý, kruhy pod očima jsou hrozně výrazné a jeho krásné psí očka která zářila, tak jsou prázdná, jako kdyby z nich vyprchalo to kouzlo.

,,..Vláďo...jsi tu?" Probere mě z bolesti při pohledu na jeho prázdné oči jeho hlas.
,,Jsem tady Jondy, jsem a budu tady, neboj se." Řeknu rychle a schovám jeho ruku do svých dlaní.

,,....Měl jsem....měl jsem vám....o tom říct.....vám oběma......" Dostává ze sebe potichu a trhavě brunet.
Tom ani já nechápeme, dokud si nedáme jedna a jedna dohromady. Jony už měl určitě příznaky, ale nechal to zajít až tak daleko, až zkolaboval.
,,To teď neřeš Jony, hlavně že jsme teďka zase spolu a budeme jenom spolu. Zlato už tě nenechám odejít, budeš mi o všem říkat. Ano?" Mne mu kůži na dlaních Tom a přitom mu s úsměvem, který za sebou skrývá smutek, kouká do očí.
Jony mu však neodpoví a pohlédne na mě.

,,Promiň.....mám tě rád Vláďo.....děkuju za všechno...." Hlesne potichu, do očí se mi nahrnou slzy, které okamžitě začnou stékat po tvářích a kapky dopadat na bílou nemocniční přikrývku.
,,Nemáš se za co omlouvat Jony, není to tvoje vina..." Odmlčím se a kouknu na Toma, který na mě kývne.

,,..Miluju tě Jony." Dopovím a vzlyknu. Jony se lehce a bolestně usměje a zase se koukne na svého milovaného přítele, kterému už také stékají slzy po tvářích.
,,Lásko moje, zlato, hrozně moc tě miluju." Vzlykne Tom, nakloní se a políbí Jonyho suché rty, následně se vrátí do původní polohy a znovu vzlykne.
,,....Já tebe taky...."

Po této větě Jonyho stisk rukou úplně zmizí, z obrazovek se ozve dlouhý pípavý zvuk a jeho nádherně hnědé oči se nadobro zavřou.

V tu chvíli jakoby se Tommyho a můj svět nadobro zastavil.

**************************************
**************************************

Síla opouštěla svalnaté tělo stejně tak rychle, jako ho opouštěl život a duše mladého muže. Jiskra v tmavých očích se vytrácela každou vteřinu, až už byla naprosto neviditelná a tmavě hnědé oči připomínaly spíše prázdné ďolíčky bez žádného kouzla.
Dech byl minutu po minutě slabší, i ti nejbystřejší už měli problém si poslechnout práci plic.
Srdce pomalu a jistě přestávalo tlouct, až se nakonec úplně zastavilo a poté už nebyla žádná další naděje na život.

Všichni přítomní náhle ztuhli a moc dobře věděli, že tohle je konec. Než ale stihli cokoliv říct, do místnosti vběhne několik doktorů a sester. Odeženou dva mladé muže a ženu stranou a jdou se snažit zachránit co se dá.
Zelenooký mladík se už oddal pláči a nechce, aby ho od jeho přítele odloučili, ale bohužel nemá na vybranou, musí i když ví, že pokud ho odloučí už s ním nikdy nemusí být. Modrooký z mladíků u sebe drží zelenookého, snaží se pro něho být silnou oporou i když jsou jeho tváře plné slaných potůčků, které se stále a stále objevují.
Dívka stojí u nich a i na ní jde vidět, že slzy si našli cestu ven.

Snažení doktorů neznalo mezí, snažili se oživit mladíka co se dalo, ale bohužel, ne všechno končí úspěšně.
Poté, co naposledy vydají šok do zastaveného srdce, a jedna z rukou mladíka se bez života světí z okraje postele vědí, že toto je skutečný konec. Už není naděje. Jeho duše už je pryč, doběhl ke světlu na konci tunelu a odešel někam, kde ho už nic nebolí.

,,Neeee! Jony!" Zakřičí zelenooký a vysmekne se staršímu ze sevření, doktoři už ustupují a nechávají je, aby se naposledy rozloučili.

,,Prosím zlato, že je to jen hloupý sen. Prosím! Nenechávej mě tady!"

,,JONY!!!"

*************************************

*************************************

Jony

Všechny ty bolesti a slabosti najednou zmizely a já stál uprostřed ničeho. Připomínalo mi to nějakej starej tunel, ve kterým vedly koleje a jezdívala tudy lokotka. Ale koleje jsem nikde nenašel a píšťala starého vlaku se taky neozývala. Byl jsem jen ve tmavém tunelu bez konce a začátku současně.
Připadal jsem si docela ztracenej a začínal jsem propadat panice, dokud jsem si v dáli nevšiml malého světla.

Že by to bylo to ono světlo na konci tunelu?
Pokud ano, tak v tom případě už tohle nejsem já, ale jenom duše která se má rozhodnout jestli tady budu bloudit jak ten kár a nebo se doplazím ke světlu a konečně se dočkám klidu. Klidu bez bolesti a strachu z toho, že už se druhý den nemusím probrat, nebo že nebudu moct chodit.
Jenže jestli tam půjdu, příjdu o Tommyho. Jenže žádné zadní vrata tu nejsou. Nemůžu se vrátit. Mám jenom dvě možnosti. Buď tu budu bloudit a nebo odejdu. Vrátit se nemůžu.
Už jsem o Tommyho přišel, nemůžu to změnit. Musím konečně najít klid a utišit tu hroznou bolest, která mě přes rok mučila a dovedla mě až sem.

Jenže než se k tomu světlu doplazím, tak tady navěky zůstanu, co když to světlo zmizí a já se tam nestihnu došourat? Sakra, ale já přece nemůžu chodit.
Musím se tam ale nějak dostat a plazení je hrozně na dlouho.
Nějak se dostanu na nohy udělám první krok. Najednou jako kdyby ve mě hrklo a já udělal další a další a další.

Jdu a bez jakýchkoli problémů, jako kdyby se ta nehoda na motorce nikdy nestala. Nenechám to jen u tohohle a ze strachu toho, že tady navěky budu bloudit jako duch v nicotě se rozhodnu běžet.

Rozeběhnu a se utíkám co nejrychleji to dokážu, najednou pocítím jak si vítr hraje s mými vlasy a jak nohy zabírají, aby mě posunuly dál. V tu chvíli si vzpomenu, jak jsem na těláku neběhával protože jsem měl problém s vysokým tlakem a hlídal si to, aby to se mnou v létě neseklo. Vzpomenu si, jak jsem tenkrát běžel už skoro nalitej, protože David škobrtnul a skončil ve stoce. Vzpomenu si, jak jsem jako malej kluk běhával se spolužákama po hřišti, škole nebo jen tak na zahradě u prarodičů se psem.
Dal bych všechno za to, abych mohl znova tohle cítit po té nehodě ale to bohužel nešlo. Dokonce po té nehodě přestal problém s tlakem, stejně si myslím, že to bylo jenom proto, že jsem nebyl tak namáhavě zatíženej a spíš se to jenom neprojevovalo.

Světlo v tunelu se pomalu a jistě zvětšovalo až se zvětšilo na velikost obrovských vrat jako od stodoly. Zastavím a vydýchám se z rychlého běhu. Zapřu si ruce o kolena a zhluboka dýchám. Ihned se usměju. Žádná bolest na hrudi, žádná bolest zad, dokonce ani hlava se mi netočí. Je to nádherné...na jednu stranu.

Když se vydýchám, narovnám se a ohlédnu se za sebe do té temnoty. Jako bych v té tmě viděl všechno to, co jsem prožil s rodinou, klukama a s Tommym. Jakoby mi před očima proběhl celý můj život. Se slzama v očích a úsměvem na tváři se otočím zpátky ke světlu a sebevědomně do něho vejdu.

Poté už zažiju posledních 7 vteřin ve vzpomínkách na Tommyho a následně si mě převezme ta známá bytost v černé kápi a kosterním tělem s kosou v ruce.

Sundá kapuci a mě se naskytne pohled na její odhalenou lebku.

,,Je čas."

Chytnu jí za ruku, kterou ke mně natáhla a naposledy si zavzpomínám na zelenoočku, kterého jsem nadevše miloval.

On byl mých 7 vteřin.