mých 7 vteřin

8

Jonáš

,,Kdy se ti to stalo?" Zeptal se mě Tomáš, když jsme se usadili ke stolu a on započal malej dotazovej výslech o tom, proč jsem vlastně o berlích a cestou od Pavla mě musel podpírat.
,,Letos na jaře, už je to něco málo přes půl roku, co jsem v tomhle stavu." Odpovím a znova se mi vybavují ty strasti těchto měsíců.

,,Co se přesně stalo? Říkal jsi, že jsi spadl z motorky." Ptá se dál, lokty se opře o stůl a prsty propelete tak, aby si na ně mohl položit bradu.

,,Kluci co tehdá jeli se mnou říkají, že mě sundala srnka, když jsme jeli po silnici vedoucí lesem ale podle toho nárazu si spíš myslím, že mě sundal jelen." Odpovím a vzpomínám, jak mi to kluci vyprávěli v nemocnici, že to skoro všichni viděli ve zpětným.
,,To máš štěstí, že žiješ." Řekne Tom, na to jenom souhlasně kývnu.

,,To asi jo. Jenže asi by bylo lepší, kdybych to tenkrát nerozdejchal." Dostanu ze sebe svůj pocit, se kterým poslední dobu bojuju.
,,To neříkej. Měl si to přežít." Vyhrkne Tomáš a já překvapeně zamrkám.
,,Proč myslíš? Řekni mi proč, protože já to nevím. Celý ty dlouhý měsíce se utápím v tom, že už dost možná nikdy nebudu chodit a nikdy si nesplním svůj celoživotní sen." Asi po něm krapet víc vyjedu, protože sebou lehce trhne ale neudělá žádný gesto proti, je v klidu a furt sedí se mnou u stolu.
,,Ale chodíš, nebo ne?" Prohlédne si mě a já zesmutním.
,,Ty tomu říkáš chůze?" Špitnu a on ke mně natáhne ruku.

,,Hele pokud na těch nohách stojíš, nebo se o ně opíráš, tak to chůze je." Usměje se a položí svou ruku na mojí.
,,Asi máš pravdu, asi je tohle lepší než být na vozíku." Řeknu potichu a když mi dojde, co to právě udělal tak rukou cuknu a schovám si jí do kapsy své fialové mikiny.
,,To to bylo až takhle vážný?" Zeptá se, lehce nakloní hlavu na stranu a ruku nechává nataženou na stole.
Pouze souhlasně kývnu.
,,Furt je." Hlesnu.

Pak už mezi námi panuje trapné ticho.

*

,,Díky za pokec a tak, už musím jít, ať zase nezmeškám bus. Ahoj." Řeknu a pamalu se pomocí berlí zvednu.
Tom okamžitě vystřelí na nohy, asi trochu nemotorně protože při tom drcne do stolu i do mě. Naštěstí jsem byl pevně zapřenej o svoje dvě náhradní nohy, takže jsem nespadl. Představa toho, jak by mě Tomáš shodil, a pak by mě ještě chytal nebo sbíral ze země, mě docela děsila. Hlavně si myslím, že Pavel za kasou by se asi pochcal smíchy a já později asi taky, protože by to byla komedie.
Ale bylo by to roztomilý, kdyby mě takhle 'zachraňoval'.

,,Ježiši promiň....já nechtěl...chtěl sem ti jenom pomoct....promiň." Koktá ze sebe Tom. Jenom nad tím mávnu rukou a zase se s ní zapřu o berli, kterou sem měl na vteřinu opřenou o bok.
,,To nech plavat, nějak už to zvládnu, ale díky." Řeknu a nějak se rozejdu ke kase, kde chci zaplatit za ten zákusek a čokoládu. Pavel mě ale zastaví.
,,Na účet podniku, měj se a drž se." Ukáže mi pěsti jako gesto, držení palců a s úsměvem se se mnou rozloučí. Sice sem protestoval, že to klidně zaplatím ale nějak mi to nevyšlo.
Takže jsem se nakonec taky rozloučil a odpajdal se směr busák.
Tentokrát sem autobus stihl.

*

Když jsem večer lehal do postele s pocitem, že jdu zase zítra na rehábko spustili se mi slzy a já nevěděl, co dál.
Brečel jsem do polštáře a modlil se, aby celej ten můj podělanej život byl jenom zlý sen, ze kterého se jednou probudím a zjistím, že sem úplně normální kluk, co může běhat za holkama (haha) a stát bez podpěry.
Jenže moje modlitby nebyly a asi ani nebudou nikdy vyslyšeny a já budu umírat s pocitem, že už nikdy nebudu to co sem chtěl vždycky být.
Zemědělcem.

🌱🌱🌱🌱