mých 7 vteřin

51

Tomáš

Vlastně jsem měl dobrej den.

Povídal jsem si s Míšou, uvařili jsme si oběd a koukali na hloupé seriály.

No. Byl to dobrej den, dokud mi nezazvonil telefon. Jonáš.

Proč mi volá? Nemá být v práci?

Rychle jsem mu to zvedl a přiložil mobil k uchu ukazujíce Míše, aby držela hubu.

,,Halo? Jony?" zeptal jsem se a když se ozval vzlyk, vyšvihl jsem se do sedu. To ale nebyl Jonáš.

,,Halo? Kdo je tam?" naléhal jsem.

,,Čau T-tomáši, tady V-vláďa."

,,Um, a-ahoj, c-co se stalo?"

,,Jonáš je v nemocnici. Přijeď prosím." ozval se vzlykot. ,,Je mi to tak líto-"

Linka ohluchla.

Mobil mi vypadl z ruky.

,,Tomáši, teď vypadáš jak averange hlavní postava z teen seriálu. Co se stalo?" třásla se mnou Míša a já se na ní se slzama v očích otočil.

,,Jonáš je v nemocnici a já nevím, co se děje." zajíkl jsem se se slzami v očích.

Míša si chvílí myslela, že si dělám prdel, ale když pochopila, že jsem seriózní, netrvalo dlouho a oba jsme byli v nemocnici a ptali jsme se po Jonášovi.

Klepaly se mi ruce a měl jsem v očích slzy. Vlastně jsem i brečel.

Naštěstí sestřička byla chápavá a myslím, že mě i poznala, což...gratuluju s tím, jak jsem vypadal.. a... pak..

Mi řekla, abych se posadil.

Zpanikařil jsem a padl na židli, jelikož se mi podlomila kolena. Míša mi položila ruku na rameno a trochu ho mnula. To nemůže znamenat nic dobrého, ne?

,,Je teďka na sále a já upřímně nic nevím. Musíte počkat na doktora."
řekla mile, ale to mě ani trochu neuklidnilo.

,,J-jak vypadal? Byl z-zraněný? Nebo, uh, nebo, eh-" mlel jsem nezastavitelně a popotahoval jsem.

,,Viděla jsem ho jen krátce, ale nemyslím si, že jsem viděla nějaké zranění. I doktoři byli zmatení. Podle mě jde o něco zevnitř, ale nevím. Hned ho vzali do ordinace." usmála se smutně a já přikývl.

Stála tam chvíli s námi, ale taky měla lepší věci na práci, než sotva dospělého ubrečeného kluka, kterýmu ležel na sále přítel.

... To byla Míšina práce.

Vzlykal jsem jí do ramene a nechal se hladit po vlasech. Nemohl jsem přestat brečet.

,,Skučíš jak skunk." řekla mi přiškrceným hlasem, jako kdyby sama zadržovala slzy a já se překvapeně zachechtal.

Utřel jsem si oči a když jsem konečně viděl čistě, všiml jsem si Vládi. Teda asi. A on si všiml nás, takže za náma šel.

,,Ahoj-" řekl smutně a já polkl. Proč zněl tak provinile?

,,A-ahoj, já- co se stalo?" vychrlil jsem ze sebe a sral jsem na jakýkoliv formality.

,,No- byli jsme normálně v práci, prostě pole, normálka. Nic divnýho-"

Prostě mi řekni, co je s mým klukem.

,,A pak jsme jeli na pole a najednou Jony vystupoval a pak se skácel k zemi."

,,Jo jen tak, sám od sebe.." zavrčel jsem a jo, byl jsem salty.

,,Zní to divně, já vím, ale fakt-"

Sklopil jsem hlavu. No to určitě.

Myslím, že viděl, že mu nevěřím, proto taky zmlknul a byli jsme v trapném tichu.

Ve vlasech jsem cítil Míšiny prsty, tak jsem zvedl hlavu. Usmála se na mě a strčila mi vlasy za ucho.

Neměl jsem sílu jí úsměv oplatit. Cítil jsem slzy a ty se přelily přes víčka, když někdo vyběhl na chodbu, kde jsme byli a začal ječet.

,,Potřebujeme sestry na sál dva!! A doktory!! Rychle!!" pak začal pokřikovat nějaké doktorské bláboly, ale ty už jsem nezvládl vnímat.

Jasně, mohl to být někdo jiný.

Ale já měl takový špatný pocit, že to byl Jonáš.

A ten se potvrdil o pár minut později.

Vím, jak fungují nemocnice, jelikož se často dívám na ordinaci.