mých 7 vteřin

30

Jonáš

Všechno kolem mě bylo tmavě černé... tedy skoro všechno, místa kolem byla zbarvená do krvavě rudé barvy.
Úplně všechno mě ukrutně bolelo, doslova se to nedalo vydržet, a já chtěl v těch bolestích křičet na celé lesy.

Ležel jsem tam mezi stromy, zavalený vlastní motorkou. Kolem mě byly polámané větve a plasty patřící mé Yamaze.
Ztěžka se mi dýchalo, měl jsem pocit, jakoby se mi žebra zapíchávala do plic a trhala mě zevnitř. Koutkem oka jsem spatřil jak mi přes něj teče životodárná tekutina, určitě utíkala z čela a našla si cestu přes oko a jiná další místa.
Jen tak jsem sledoval koruny stromů a věděl, že tohle je ten zasloužený konec, který jsem tak dlouho chtěl. I tak mě to ale nenaplňuje tak, jak sem myslel.
Neměl jsem to udělat, už jenom kvůli Tomovi.
Byla to asi blbost.

Pak už je jen tma a asi ten zasloužený konec.

***

Pomalu otvírám své oči a hned mě do nich udeří světlo menšího světla. Přivřu oči, přitom poslouchám pípavý zvuk a dojde mi, že ten konec který jsem si tak přál...asi...tak není. Jsem v nemocnici a žiju. Budu asi ještě žít, 5 let.

Chci se pohnout, ale vůbec to nejde, všechno mě bolí, a stále se mi špatně dýchá. Upřímně si ani moc nepamatuju, jak jsem se sem dostal a co se stalo. Vím jen, že jsem to chtěl na motorce ukončit, a že mi volal doktor o tom, jak na tom jsem. Pak mám výpadek.

*

*

,,Dobré ráno, tak už jste se konečně probudil." Ozve se ode dveří mladá doktorka a rozsvítí velké světlo, hned za ní vejde doktor a usměje se na mě.
Nic jim ale neřeknu, jen trošku nakloním hlavu k oknu, abych na ně nekoukal.
,,Spal jste, Jonáši." Ozve se doktor a posadí se vedle mě.
,,Skoro dva měsíce." Už jsem se lekl, že to bude jak v Kapitánovi. Že za mnou ten mamlas příjde a řekne mi 'Spal jste kapitáne, skoro sedmdesát let.' Haha tak bych mu odpověděl to samé co Steve Rogers. 'Jen jsem zmeškal rande.' A nazdar. Konec! Tečka!
,,Vnímáte mě?" Zeptá se, natočím k němu hlavu.

.
,,Máte několik zlomenin, hlavně nohou, žeber, nějakých obratlů a jedné ruky. Silný otřes mozku a natržené svaly." Oznámí mi a já zase odvrátím zrak.
,,Mohl jste zemřít, měl jste to za pět minut dvanáct." Dodá a já zachraptím.
,,No a? Stejně to mám za pár." To doktora překvapí a promluví znovu.
,,To ne, pět let je dlouhá doma a můžete žít spořádaný život."
,,Jo, upotanej na vozejku jako nějakej kripl a každej den se bát, že je můj poslední. Tomu říkám život. Odejdu a nikdy nezažiju jaký by to bylo splnit si svůj se. Fakt bomba život. Tohle vykládejte jinejm, třeba těm, co se podřezali nebo předávkovali kvůli nevydařený lásce a šikaně." Řeknu a otočím hlavu víc, i když to bolí, tak takhle zůstanu a koukám se z okna na stromy ve tmě, jak se pohupují ve větru.

*

Ráno proběhlo ve schonu, doktoři, sestřičky, jehly, kontroly a plno dotazů a testů.
Když pak odešli, donesli mi snídani a já jí jenom odstražil na druhý konec stolku u postele, chtěl jsem si lehnout na bok, ale jelikož mám páteř v háji, tak musím být na zádech, což je nahovno.
Dopoledne za mnou přišla máma se slzama v očích a všelijak mě objímala, táta nad tím jen kroutil očima a furt do mě hustil, co mě to napadlo. Brácha stojí u postele a jen to celé pozoruje, pak mě chytí za ruku a jen palcem mne mou kůži.
Když odešli, stavili se za mnou prarodiče, ti už mi nic nevyčítali, jen u mě seděli a vyprávěli, co se děje. Děda mi dokonce začal vyprávět o tom, jak se snaží dát Yamahu ale i fichtla dokromady, aby až se z toho dostanu, jsme se mohli společně projet a dokonce řekl, že od rodičů odkoupil Golfa, takže z domu nepůjde když je teď jeho a motorka je na mě.
Usmál jsem se a byl jsem za to rád. Ani jsem neměl to srdce jim říct pravdu.

*

Pak ale přišlo odpoledne, já ležel už na boku na posteli, měl jsem páteř zpevněnou a tuhle polohu mi dovolili i doktoři, takže dobrý.

Chtěl jsem spát, ale najednou se ozvalo zaklepání a jak někdo vešel do mého nemocničního pokoje.