mých 7 vteřin

45

Tomáš

Jsem u Pavla a už mě začíná srát. Nikdy neměl kecy, když jsme u sebe přespávali nebo jsem ho zalehl, když jsme sledovali telku, ale dnes jich má plnou prdel.

To je furt:
"Tohle Jonášovi nevadí?"
"Jen kdyby tě viděl"

,,Máš nějakej osobní problém?" vyjel jsem na něj, když už asi podesátý vyblil něco na můj účet.

Zarazil se.

,,Nemám, Tommo." zamrkal překvapeně.

,,Tak proč máš furt kecy?" nadzvedl jsem obočí a zvedl se z jeho hrudi.

,,Tak já nevím, nechci, aby si Jonáš pak přišel stěžovat." pokrčil rameny, ale tohle nebyl můj kamarád. Pár přítelů jsem měl a nikdy nedělal drama.

,,Jestli ti je to nepříjemný tak to řekni rovnou. Nesnáším výmluvy." zamračil jsem se a zvedl se. A projistotu (a taky trochu na truc) jsem si sedl na druhou stranu gauče.

,,Počkej Tome, tak to není, okay?" snažil se a já na něj kývl. Pro mě za mě.

,,Hej, notak děláš to zase." mrkal na mě a já cítil potřebu vypadnout. Buď budu křičet, nebo brečet.

,,Co dělám?" možná to mohlo vyznít pasivně agresivně.

,,Ta apatie. I když cokoliv řeknu, nebudeš to vnímat. Máš svojí pravdu a tak." usmál se na mě smutně a natáhl se pro mě.

Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem se na něj svalil a nechal ho mě objímat mezitím, co jsem se mu omlouval.

V tu chvíli do místnosti přišel Jakub a hodil na mě divný pohled.

A pak tak nějak bez humoru řekl.: ,,Snažíš se mi přebrat kluka?"

Pavel se rozesmál a já si odsedl.

,,Proč brečíš?" odfrkl si Kuba a já si rychle utřel slzy.

,,Co by na to řekl Jonáš?"

Tohle stačilo k tomu, abych se sebral a bez mikiny vyběhl z Pavlova bytu.

-----

Jestli jsem něco nečekal, tak to bylo to, že dnešní odpoledne strávím tak, že uteču od Pavla bez věcí a pak mě Míšin boyfriend najde sedět pateticky brečet na obrubníku.

Cítil jsem se blbě, když mě držel okolo ramen a zvonil, jelikož moje klíče byly v bundě, co je u Pavla. A taky jsem se cítil blbě, když jsem viděl Míšin výraz, když nás oba stáhla dovnitř bytu.

,,Tome, co se děje?" naléhala, když jsem půl hodiny seděl objímajíc polštář a jen tiše fňukal jak malý dítě.

,,Já nevim- všechno je jinak a- já to tak nechci-" z očí se mi vylily slzy a oni vůbec netušili, o čem to melu.

A já vlastně taky nevěděl.

----

Nakonec jsem si šel lehnout a když jsem se vzbudil, bylo skoro jedenáct. Moje věci byly na židli a já to moc nechápal. Neměly být u Pav-

Zasekla se mi noha v teplácích, které se válely na zemi a já se šel vykousnout s mojí podlahou.

Trvalo asi 13 vteřin, než se otevřely dveře, kde byla Míša a Šimon.

,,Žiješ?"

,,Ty seš jelito."

Řekli najednou a pomohli se mi zvednout.

,,Byl tu Pavel s tvýma věcma." usmála se Míša a já přikývl. Jo to dávalo smysl.

,,Jak se cítíš?" zeptal se Šimon a já se usmál. Furt stejně napí-

,,Dobře." zalhal jsem a mohl jsem říct, že Míša mi to nesežrala. Snažil jsem se dál. ,,Vyspal jsem se z toho."

,,Tak to jsem rád." poplácal mě po zádech a já se usmál.

Ale lhal jsem. Všechno se měnilo a to se mi nelíbilo. Šel jsem si ještě lehnout, jelikož k čemu by mi bylo být vzhůru v 11 večer.

Ráno na vejšce jsem si sedl na moje místo a usmál jsem se, když na mém místě stály 2 kelímky kafe a Emina taška se válela po zemi.

Alepsoň něco zůstalo stejné.