mých 7 vteřin

16

Jonáš

Ty káre, ta Taylor uspávala jak divá, už alespoň vím, co si pouštět, když nebudu moct spát. Tak stopro to bude lepší, než líst po baráku ve dvě ráno.
Když jsem usínal, cítil jsem Tomův dotyk, byla to jeho hlava, co se opřela o tu mou a já se cítil v bezpečí a v klidu.
Snad mi tenhle pocit vydrží i na rehábku.

,,Jony. Jony?" Probere mě hlas zelenoočky, já ač nechtíc, otevřu oči a rozhlédnu se. Už jsme tu. Tom se zvedne, pomůže mi na nohy a oba vystoupíme. Oba nás ovane ledový vzduch a já se zachumlám do svojí Tatra bundy, jenže mi mrznou uši a kapuci mám schovanou pod bundou.

,,Tomi?" Ozvu se a oslovený se ke mně otočí, to mi dá najevo, že mě poslouchá.
,,Mám v batohu čepici, vyndáš jí? Prosím." Poprosím ho, Tom se nenechá dvakrát pobízet a stoupne si za mě.
,,Ty hele? Můžeš mi říct, proč nosíš batohu nějaký technický věci?" Zeptá se mě, když mi podává čepici a batoh zavírá. To předání si ale rozmyslí a čepku mi nasadí na hlavu.
,,Tak a teď si připadám jak rodič." zasměje se a já si hned postěžuju.
,,No dobře na prd rodič, fouká mi na uši." Zasměju se a odpovím na jeho dotaz. Čepici mi upraví.
,,Byl jsem za kámošem v práci, měl pro mě součástku z jeho babety, mám mu ho opravit, prej mu nejde nakopnout." Tom nadzvedne jedno obočí a řekne.
,,Tak a já, že se učím kraviny, co ses proboha učil ty?" Zeptá se a oba se rozejdeme k budově.
,,Opravář zemědělských strojů." Odpovím.
,,Wau, hustý." Řekne a pak už jdeme v tichosti.

Sedneme si do čekárny a ve mně už se začíná probouzet panika.
Tom si mého stavu asi všiml, protože mi položil ruku na mou a v klidu řekl.
,,Neboj bude to dobrý, jsem tu s tebou." To mě trochu uklidnilo, ale ne moc, furt jsem se klepal a můj tep byl všelijakej. Fakt jsem tam jít nechtěl.
Jenže jsem musel.

,,Aaa Jonáši, ahoj, tak pojď dál." Vykoukne ze dveří moje doktorka a já se rozklepaně zvednu, už vím, do čeho jdu, a co mě tam zase čeká. Kecy a bolest.
,,Dobrý den." Pozdravím jí, Tom jí v zápětí pozdraví taky a já vejdu do místnosti.
Vítej v pekle Jondů, zas a znovu.

***

Hned po první minutě jsem si přál konec, jenže ten pořád ne a ne přijít. Modlil jsem se, prosil, ale furt nic. Čas byl proti mě a já věděl, že bude jenom hůř.

Zase přišla řada na chůzi u zábradlí a já si nervózně povzdechnu. Je to tu zase, jako kdyby nestačilo, že chodím s berlema, to ještě musím chodit u zábradlí. Není to všechno na jedno brdo?

Kraviny do kravína! Fakt!
Zapřu se o zábradlí a snažím se udělat nějaké ty krůčky, trvá to dlouho, ale zatím jsem nespadl, nohy částečně dělají svou práci a já se silně podpírám. Mám strach, že zase chrástnu když zrychlím, nebo nechám větší váhu na nohách. Fakt už nechci zase cítit ten bolestivej dopad na zem a ty bodavý keci o tom, jak to nikam nevede.

Už mi chybí pár krůčků na konec zábradlí a já už zase pocituju slabost a začínám se klepat. A je to tu zase.
Jsem dole. Spadl jsem. Prostě jsem zase jako vždycky hodil hubu a nevěděl, jestli zůstat ležet a nebo se odplazit pryč a nechat se přejet jak zmije na asfaltu v létě.
,,No ale malý pokrok tam je, jen zkus příště zatížit ty nohy a neopírej si celou vahu o ruce." Zaslechnu a ucítím přítomnost mojí doktorky.
,,Chceš pomoct?" Zeptá se, jen mávnu rukou a pokusím se posadit, z toho pak snad něco vykouzlím.
,,Ale bude to chtít ještě hodně cvičit. Pro dnešek končíme, jde vidět, že jsi unavený." Řekne, když už stojím a dojde mi pro berle opřené u stolu, podá mi je, a já se o ně zapřu.
,,Budeš ještě muset zamakat, ale kdo ví, jestli někdy budeš normálně chodit, ta šance tam je nulová." Řekne a ve mně se něco zlomí.
,,Nashle." Rozloučím se a vyjdu ze dveří, zavřu za sebou, a slzy se začnou kutálet z mých očí a při tom zanechávají potůčky na mých tvářích.

Je to k ničemu.