mých 7 vteřin

6

Jondys

,,Já už ale vážně nemůžu...." Vydechnu z posledních sil a spadnu na zem. Jen tak tam ležím a smiřuju se s tím, že nemám sílu na to se zvednout a dost možná nemám sílu ani na to, abych někdy zase normálně chodil.
,,Vztávej, takhle to nikdy nezlepšíš, když budeš jenom ležet a čekat na zázrak." Zaslechnu mojí postarší doktorku na rehabilitacích a cítím na sobě její pohled.
,,Nečekám na zázrak, jen....jen na to prostě nemám....nedokážu to." Dostanu ze sebe a snažím se doplazit k nějakému bodu kde bych se dokázal dostat na nohy a nějak se na nich udržel.
,,Ale dokážeš, ale musíš se snažit." Řekne a jde pomalu ke mně.

Už stojím na nohou a zadkem se opírám o jedno nízké zábradlí, abych neměl celou váhu na nohách a trochu si oddychnul.
,,Jonáši, já chápu, že to bolí a je to náročné, ale musíš tohle podstoupit, pokud chceš znovu chodit a žít ten život, jaký si přeješ." Stoupne si vedle mě a položí mi ruku na rameno.
,,Ale já se fakt snažím." Řeknu a už se mi třese hlas.
,,Jenže jenom snaha nestačí." Odpoví a pomalu ode mě odchází.
,,Znovu, máš ještě půl hodiny, pak můžeš jít domů." Dodá když zachází za roh místnosti.
V tu chvíli cítím jak mi po tváři steče slza.
*

Tak jako pokaždé co končím s tím peklem sedím venku a brečím.
Obličej mám schovaný v dlaních a dostávám ze sebe všechny své pocity v slzách a vzlycích.
Už takhle dál nemůžu.
Jako jo, chci chodit, chci se jednou stát traktoristou, zemědělcem a vrátit se do sedla motorky, ale tohle mě zabijí. A bolí to. Hrozně moc do bolí.

Nikdy to nedokážu. Nemám na to.

*

Zase sedím v té kavárně a tupě pozoruju dřevěnou desku stolu, ke kterému sem si sedl, protože byl v rohu co nejdál od ostatních.
Ani nevím jak dlouho tu sedím ale už za mnou byl Pavel a ptal se mě, jestli si něco nedám. Nesouhlasně jsem zakýval hlavou a stále koukal do stolu. Pavel už se u mě poté neobjevil.

Furt mi v hlavě lítalo to všechno, co se stalo a co se děje. Mám pocit jako bych umíral zevnitř a nemohl s tím nic dělat. Jenom se na to bezmocně koukat.

,,Ahoj." Probere mě z myšlenek a mého pádu na dno. Zvednu pohled od desky stolu a moje oči v barvě hořké čokolády se střetnou s těmi smaragdově zelenými.
V tu chvíli jako kdyby mi došel dech a já nebyl schopnej dělat nic jiného kromě toho, že sem na Toma koukal s otevřenou pusou a neschopností jakéhokoli pohybu.
Byl jsem jako kdyby za mnou někdo přišel a předal mi klíče od novýho Varia a já na ten kolosální stroj nevěřícně koukal.
Emmm moment...proč přirovnávám Toma k Fendtu?

,,A...ahoj.." Vykoktám ze sebe konečně.
,,Na, sladký je dobrý na nervy a na špatný den." Řekne a položí přede mě čokoládový zákusek a hrnek s horkou čokoládou.
Sám má před sebou zase nějaký cheesecake a kafe. Docela mě překvapilo, že mi to řekl v srozumitelné větě, co se s ním stalo za ty dva dny, co sem ho neviděl? Ho vyměnili bo co?

,,Nemám chuť." Hlesnu a povzdychnu si. Vážně teďka nemám na nic chuť a ani náladu.
,,Ale noták, udělá se ti líp." Pobídne mě a pomalu jí svůj zákusek.
,,Nechceš snad abych tě krmil." Dodá a zasměje se. Ty káre, fakt ho vyměnili, se musím zeptat.
,,Tě vyměnili nebo máš dvojče co umí seskládat srozumitelnou větu." Zeptám se a znovu k němu zvednu pohled.
,,...Nooo víš...já....sakra.." Rozhodí rukama a lehce bouchne do stolu.
,,A odvážnej Tommo je v hajzlu!" Ozve se od baru Pavel a já se musím uchechtnout. Tohle bylo vážně dobrý.