mých 7 vteřin

29

Tomáš

Nejdřív mi neodpovídal na SMSky, pak nezvedal hovory. To bylo ok. Může být venku, nebo někde s rodinou. Večer mi napíše.

Když se mi ale ani do rána neozval, začal jsem mít strach. Do školy jsem musel, i když jsem se tam spíš stresoval. Na hodině historie jsem se rozhodl, že za ním dojdu.

Po škole jsem se teda vydal k jeho domu. Zaklepal jsem na dveře, jelikož mi nezvedal hovory.

Otevřela mi uslzená žena, u které jsem odvodil, že bude jeho babička.

,,Dobrý den, n-no.. hledám Jonáše. Jsem jeho k-kamarád a on mi nebere telefony, um." vykoktal jsem ze sebe.

Ženě se zalily oči a já se lekl lehce, že jsem něco podělal. Byl jsem ale radši tiše.

,,Dneska měl autonehodu," vzlykla, ,,ten idiot vlezl na motorku a nevybral zatáčku."

Měl jsem před očima smrt.

,,Žije?" vyjíkl jsem a ona se smutně usmála.

Ne, ne, ne, ne, ne, ne prosím ne.

,,Zatím ano. Je v nemocnici. Nemyslím si, že tě za ním pustí, ale zkusit to můžeš." popotáhla a já začal couvat.

,,Děkuju, zkusím. Nashle." rozutekl jsem se k nemocnici. Respektive k zastávce, kde jezdí autobusy k nemocnici. Byl jsem celkem daleko, to bych neuběhl.

Autobus jsem stihl a se slzami jel k nemocnici, kde Jony ležel.

--

,,Prosím doktore, musím ho vidět." snažil jsem se ukecat neústupného doktora.

,,Nejste rodinný příslušník." odmítal a mně po tváři stékaly slzy. Najednou se na chodbě objevil doktor, který nám oznamoval, že Jony musí na vozík.

,,Jonášův přítel, že? Jste to vy?" oslovil mě a já v šoku přikývl. Tohle mě nenapadlo. Dělat, že jsem jeho partner. Ve svý podstatě jsem byl, jen to nebylo oficiální.

Představil jsem se s potřesením rukou a on se usmál.

,,Předpokládám, že byste chtěl za ním."

Přikývl jsem.

,,Domluvím vám to. Oskare, vem ho se převléct a pusť ho za pacientem."

,,Ale není to-"

,,Jak by ti bylo, kdyby tvou přítelkyni nepustili k tobě, až bys tam polomrtvej ležel ty, jen kvůli tomu, že jste se nevzali." domlouval doktorovi, co mě nechtěl pustit, náš známý doktor, dle jmenovky Petr a Oskar nakonec svolil. Rychle jsem na sebe naházel ochranný oblek.

,,Je to s ním zlé?" odvážil jsem se zeptat a on přikývl.

,,Naboural se fakt ošklivě. Je zde úraz hlavy, kvůli kterému není při vědomí a četné zlomeniny." myslím, že by pokračoval, ale já na to neměl.

,,Přežije to?"

,,Je stabilizovaný, ale nikdy vám nemůžu nic slíbit. Doufejme, že ano." přikývl jsem a zamrkal slzy. Pak mě odvedl ke dveřím a já vešel za ním.

V očích jsem měl slzy téměř hned.

,,Jonáši, co mi to děláš." povzdechl jsem si, sedl jsem si a jednou rukou ho pohladil po tváři. Druhou jsem utíkal vlastní slzy a pak jsem mu chytil ruku. Překvapivě nebyla ledová, jen divně podvolná.

Chtěl jsem se dokola ptát, proč to udělal, ale to by bylo vyčítání a já věřím, že mě slyší. A vina by mu moc nepomohla.

,,Prosím, vrať se mi." rozbrečel jsem se a vzlykal, dokud do místnosti nepřišel doktor, že už budu muset jít.

,,Budu moct přijít zítra?" zeptal jsem se a utíral si tváře.

,,Pokud se jeho stav nezhorší, můžete."

,,Děkuju." řekl jsem a zdrceně šel k Pavlovi. Zazvonil jsem na zvonek a on mi otevřel v rekordním čase. Hned, jak mě objal, jsem se rozbrečel.

,,Co se stalo?" zeptal se a zatáhl mě do bytu. Posadil se se mnou na pohovku a já rozklepaně začal.

,,Jony je v nemocnici." vydechl jsem a zalykal se, že jsem se trochu bál, že se udusim. Pavel mě hladil po zádech a taky mu tekly slzy.

,,Měl bouračku a-a" rozbrečel jsem se, jak jsem nemohl nést tíhu těch slov. Pavel mě stáhl na sebe tak, že jsem ho zalehl a zapletl mi ruku do vlasů. Hlavu mi držel na jeho rameni a hladil mě po hlavě.

Nic neříkal.

,,Je v bezvědomí.." vydechl jsem, když jsem nabral dech.

,,Dostane se z toho." snažil se mě uklidnit. A já zběsile přikyvoval.

,,Musí."

,,A taky dostane."

Pavel mě nechal brečet tak dlouho, jak jsem potřeboval. Když jsem se uklidnil, byl jsem z pláče tak vyřízenej, že mi přikázal, že u něj přespím. Asi mě chtěl i ohlídat, abych si něco neudělal. Usínal jsem u něj v náruči se slzami v očích s myšlenkama na Jonáše a jak to zvládne. Protože musí.