mých 7 vteřin

50

Jony

,,Kdy máš v plánu tu chatu?" Zeptám se jednou večer, když ležím na gauči, klíží se mi oči, ale i tak se snažím koukat se s Tomem na tu jeho kreslenou ptákovinku. Moc mi to ale fakt nejde, protože z děje si nevybavuju vůbec nic.

,,Po zkouškách, který mám v květnu, takže konec května nebo spíš začátek června." Oznámí mi a nespouští zrak z obrazovky.
,,Ok, víkend, viď?" Zamumlám a už mi padnou oči.
,,Jo, tak budeme mít oba volno, nebo ne?" Řekne starší.
,,Noo možná." To je poslední, co jsem ze sebe dostal, protože hned potom, jak jsem to vymumlal, jsem odpadnul. Celý měsíc za volantem, teď ty narozeniny, kalba, sexy s Tommym mě úplně dostávaj do kolen....hlavně i ty záchvaty a ty bolesti o kterých jsem Tommymu neřekl.

***

Ráno mě probudil můj mobil, volal mi Vláďa.
Zamžourám na displej telefonu a hovor příjmu.
,,No." Zachraptím, až se Tommy vedle mě zavrtí a ze spánku se usměje. No jo no, holt miluje můj ranní chraplák, co k tomu víc říct.

,,Ahoj kotě, mám pro tebe dárek a dneska tě vyzvednu, hlavně půjdeme spolu navážet, tak budeme spolu. Těšíš se na mě?" Zavrní podobným chraplákem Vláďa z mobilu.
,,Bomba, už vstávám, jsem u Toma, počkám před bytem." Řeknu, promnu si oči a nějak se mi povede vylézt z postele. S Vláďou se rozloučíme a já se rovnou převleču do monterek a dojde mi, že jsem usnul na gauči, ale probral se v posteli s Tommym. Sakra jak jsem se sem dostal? Tommy mě přenesl? To není možný, ale kdyby to tak bylo, bylo by to hezký.

Než odejdu s pomocí berlí tak Toma políbím, pak dám letmou pusu na čelo, hlesnu ty dvě slova a odejdu z pokoje.

*

,,Mám se bát?" Zasměju se, když pomalu nalézám do traktoru.
,,Prosimtě neboj se, co jsem podle tebe. Debil? Mám pro tebe dobrej dárek." Komentuje Vláďa a snaží se mi nějak pomoct, já si ale pomoct nenechám a dál se snažím vyšplhat do kabiny mého pracovního Fenda.

,,Podle mě si total pako aneb nezkrotný poník. To jsem fakt zvědavej." Řeknu a konečně se usadím na sedačku.
,,Hele hele, to se teďka docela zklidnilo, zamiloval jsem se ale bohužel, nevyjde to." Pokrčí rameny starší muž podobného vzhledu jako mám já, jen narozdíl ode mě na svět kouká oceánově modrýma očima.
,,Jakto?" Zeptám se a upravím si posed.
,,Už někoho má." Pokrčí rameny, dodá.

,,Tak nazdar, sraz na nakladišti. Nezabí se." Zavře mi dveře a vleze si do svého traktoru.
Nastartujeme a vyjedeme na místo určení.

***

Dorazíme na místo, Vláďa zacouvá k nakladišti, zabrzdí traktor, chcípne ho a vystoupí. Okamžitě došmatlá za mnou a vleze si ke mně.

,,Mohu?" Zavrní jak kocour.
,,Ty káre, ty si sem sedneš, zašlapeš mi to tu a pak se mě teprve zeptáš jestli můžeš. Ty magore." Seřvu ho ale moc dlouho mi přísný výraz nevydrží, protože se Vláďa ušklíbne a začneme se smát.

,,To jsem si dovolil." Podotkne a podá mi velkou zabalenou krabici v papíru s obrázky traktorů.
,,Na, všechno nejlepší." Řekne, vezmu si jí a nadzvednu jedno obočí.
,,Mám se bát?" Řeknu podezřívavě a pomalu začnu krabici rozbalovat.
,,Rozbaluj prosimtě a neboj se furt. Ve strachu se nedá žít." Šťouchne do mě, usměju se otevřu už rozbalenou krabici. Jakmile si letmo prohlédnu to co se v krabici nachází, dech se mi zatají. Krapici opřu o volant a schovám si obličej do dlaní, z očí mi stečou slzy. Slzy štěstí.

,,Moje helma..." Dostanu ze sebe a popotáhnu, otřu si oči a pomalu vyndám svůj dárek z krabice.
,,Líbí? Prohledal jsem snad celej net, abych našel tu samou, jako si měl." Řekne a položí mi ruku na rameno.
,,Moc, děkuju Vláďo." Obejmu ho a po tváři mi stečou další slzy.
,,Za málo, je čas se vrátit zpátky do sedla." Mrkne na mě, souhlasně a odhodlaně kývnu.
,,Už dlouho jsem stál vedle."

**

Druhý den jsem skončil na obdělávání polí společně s Vláďou. Já i on sme jezdili brázdy a nechávali traktor jezdit na navigaci, teda alespoň on, mně se nespárovala a proto jsem musel řídit manuálně.
Ráno jsem se romanticky loučil s Tommym, hodně lásky tam bylo.
Teď ale sedím a sleduju jestli jde všechno, jak má.

*
*

O další brázdy dál ale zase pocítím bolest na hrudi a v zádech. Zastavím na místě, kde se točíme, chcípnu traktor a s lapáním po dechu otevřu dveře. Bohužel se mi ale zamotá hlava a dost blbě slezu ze schodů. Naštěstí se mi povede stát na nohou a ujít dva kroky. Hlava se mi točí jako kolovrat, do plic se nedostává dostatek kyslíku, páteř bolí, jako kdyby mi jí někdo vyrval z těla a na hrudi mě bolí. Z toho všeho už se mi začíná zatmívat před očima a já následně za úplné tmy otupěle dopadám na zem.

Dlouhé ostré drápy se kolem mě ovynuly jako chapadla olihně, které mě stáhly do hluboké nicoty. Dech byl nemožný, jako kdybych byl pod vodou, jako kdybych zase chodil na potápění, jako tenkrát před tou nehodou, kdy jsem byl úplně normální vesnickej kluk, kterej měl místo srdce motor pionýra a místo krve benzín smíchanej s olejem. Kluk, kterej chodil na plavání, hrabal se v traktorech v motorkách a užíval si života.
Všechno kolem mě bylo tmavé, tma byla tak hustá, že by se dala krájet nejostřejším nožem v šuplíku v kuchyňské lince.
Všechno bylo tiché, jako kdyby mi někdo dal sluchátka na uši a utěsnil všechny zvuky.

Byl jsem v absolní nicotě, bez světla, zvuku, vzduchu.

Bez Tommyho.

************************************
********************************

Vláďa

,,Do hajzlu!" Zakleju, chcípnu ihned motor mojí 722, traktor ještě ani nestojí a já už vyskakuju z kabiny do měkké hlíny. Co nejrychleji doběhnu k ležícímu Jonášovi, který se před necelou minutou skácel k zemi, jako kdyby ho nějakej sniper odstřelil s protilehlého kopce. Já to celé viděl ze vzdálenosti 20 metrů a ta myšlenka a vidina, že jsem v tu chvíli nemohl nic dělat, mě ničila každou vteřinou víc a víc.

Kleknu k Jonymu a zkouším s ní třást a mluvím na měho. Jeho reakce je ale nulová a já propadám panice. S rozklepanýma rukama nahrabu v monterkách svůj mobil a vytočím číslo na sanitku.

,,Záchraná služba dobrý den, jak vám mohu pomoci?" Ozve se hlas mladé ženy ze sluchátka.
,,Dobrý den, já jsem na poli a najednou můj kolega zkolaboval a vůbec nereaguje....a já vůbec nevím, co mám dělat..." Dostanu roztřeseně ze sebe, i když se snažím být v klidu. Bohužel mi to ale nejde. Moje láska a pouto k Jonymu mi to nedovoluje.
,,Dobře, hlavně se uklidněte, nejprve mi řekněte, kde přesně jste, máte tam nějaký orientační bod? A co přesně se stalo kolegovi, kolik mu je, neléčí se s něčím, nebo tak něco?" Dispečerka mluví klidně, ale i tak v jejím hlase slyším silný soucit a to, jak jí jde o život člověka, kterého nikdy v životě neviděla.

,,Jsme na poli nedaleko Zubčické lhotky, bohužel bod vám žádný nepovím...nedala by se vystopovat moje poloha mobilu?" Dostanu ze sebe.
,,Ano, už vás mám na mapě a posílám za vámi sanitku, vydržte a teď mi řekněte, co se tedy stalo."

,,Já- seděl jsem v traktoru a kouknul jsem se na kolegu...on byl venku, dál od svého traktoru a najednou se skácel k zemi. Je mu 20 let, léky co vím, tak žádné nebere, jen je hendikepovaný, chodí o berlích." Dostanu ze sebe snad všechny informace, které ode mě paní na druhé straně chtěla.
,,Dobře, v pořádku, prosím vás, teď potřebuju, abyste zkontroloval tep a jestli váš kolega dýchá. Zvládneme to společně? Vím, že se klepete a máte strach, ale takhle můžete kolegovi zachránit život. Povedu vás přes telefon." Řekne mile dispečerka, já všechno odkývu a jdu plnit její rozkazy.
Všechno tohle trvá podle mě několik hodin, podle ženy na telefonu ale jenom pár minut.

*

Záchranka přijela, Jonyho naložili a mně řekli, že s nima jet nemůžu, protože nejsem rodinný příslušník. Takže odjeli a mě nechali stát uprostřed pole jako kůl v plotě mezi dvěma traktory, který na mě mrkaly světly, jako kdyby věděly, že je něco špatně a soucítily se mnou.

Padnul jsem na kolena a propukl v hysterický pláč.

,,Jony!!!!!"