mých 7 vteřin

14

TRIGGER WARNING 🙏

Jonáš

Sedím v koupelně ve sprchovém koutě, se svým kapesním nožem a puštěnou studenou sprchou. Oči mám zavřené a hlavu zakloněnou. Doslova se topím a v hlavě mi lítá fůra věcí. Zase.
Když už se topím dostatečnou dobu a sem promrzlý na kost, vezmu si svůj nůž o otevřu ho. Ostří si přiložím na zápěstí a udělám pár silnějších tahů.
Z ranek začne stékat krev a štiplavá bolest koluje mým celým tělem.
Zatnu zuby, abych ze sebe nevydal hlásku a pokračuju ve tvoření jizev a své bolesti.

Když skončím, nějak se dobelhám k lékárničce a ruce si obvážu obvazem. Pak po sobě uklidím ten zkrvavený kout a doplazím se do svého pokoje.
Skácím se na postel, už uslzený propuknu v pláč, už po sté za tento den.
Potřebuju s ním mluvit. Potřebuju ho. Potřebuju Toma.

*

Když jsem přijal videohovor, čekala mě otázka "co se děje" a já upřímně ani nevěděl, co mu odpovědět. Asi mu nechci hnedka vpálit, že jsem se pořezal a mám blbý myšlenky o tom, jak odejdu, pokud ho nebudu mít v životě.

.

,,Chceš se zítra někde sejít? Nebo mám se za tebou po škole stavit?" Prolomí ticho Tomův hlas, když se nemám ke slovu vysvětlující můj stav.

,,Mám zítra v jednu rehábko, mohli bychom se sejít zase u Pavla?" Šeptnu a zabořím obličej do polštáře. Jen tak mezi náma, ležím na břiše na posteli a mobil mám zapřenej o čelo postele. Ale to je jen malý info.

,,V jednu?" zeptá se Tom a já do polštáře zamumlám souhlasné slovo.
,,Školu mám zítra do dvanácti, sejdeme se na busáku, půjdu tam s tebou. A neodmlouvej, půjdu a hotovo." Rozhodne zelenoočka doslova dominantně a mě naskočí husí kůže, upřímně ani nevím proč. Prostě se tak stalo.

,,Dobře, tak zítra na busáku." Zvednu hlavu z polštáře a chci hovor ukončit, stejně mi přes displej asi nepomůže, takže proč se trápit víc.
,,Vážně mi nechceš říct, co se stalo?" Zastaví mě. Nesouhlasně zakroutím hlavou a k tomu potichu dodám.
,,Je toho na mě poslední dobou nějak moc." Přiznám.

,,Neboj, bude líp, zítra zablbneme. Akorát já už asi budu muset, jinak zítra budu spát na tý přednášce a dostanu přes hubu." zasměje se a moje koutky taky cuknou do úsměvu.

,,Dobře, tak se dobře vyspi a přežij přednášku, dobrou." Rozloučím se a pomalu se natáhnu abych típnul hovor.
,,Hezký sny Jony. Dobrou noc, ahoj zítra."
Klik a hovor je típnutej.
A jde se možná spát.

Možná.

***

Usnul jsem až pár minut po páté s myšlenkama na to, jak bych chtěl jednou opustit tenhle svět. Rovnou jsem zavrhl skok z výšky, podřezání nebo hození mašle. Ani jedno nějak nemám v plánu a hlavně už úplně vidím, jak si to v tom nejlepším rozmysím a budu v háji. I když... pochybuju, že bych si to rozmyslel, to je nemožný.

Nakonec mě jeden způsob předce jen napadl, ale hned potom jsem tohle přemýšlení ukončil a spíš se převaloval v posteli. Když ani to nijak nevedlo k tomu, abych usnul, rozhodl jsem se přizabít v prostorách rodiného domu, patřícího mým prarodičům.

,,Tak jo, jdu na to. Jestli nedokážu bez berlí projít barákem, tak se můžu rovnou odepsat."

*

Každého určitě zajímá, jestli jsem to prošel. Emmmm ne, neprošel.

Povedlo se mi slézt schody a projít kuchyní. Obývákem jsem se doslova proplazil a schody nahoru jsem se plazil zase, do pokoje jsem sice došel po svých, ale i tak. Nejsem s tímhle výkonem spokojenej ani náhodou.

Moje chůze bez opěry je nemožná.

***

,,Jak jako, že neprojdeš barák?! Dyť tenkrát jsi u mě docela chodil a hodněkrát." diví se Kuba a vykoukne na mě zpoza motoru od traktoru.
,,No neprojdu, jenže u tebe je miliarda věcí o který se dá zapřít, to u mě nejde." Řeknu a pak si vzpomenu na ten den a dodám.
,,Hlavně jsi mi tehdá ty a ti tataři ukradli berle, tak jsem se měl podle tebe dostat na záchod, plazit se mi fakt nechtělo, to bylo pod moje ego."

,,Jo no to je fakt, babička tam má hodně křehkýho. Tak hele my bychom si tě možná ani nevšimli, teda pokud by na tebe David nešlápl." Zasměje se mladší a houkne na mě.

,,Podáš mi desítku?" Na nic nečekám, popadnu klíč, a podám mu ho, přitom mu odpovím.
,,No právě, hlavně u mě jsem se snažil bejt potichu, byly totiž asi dvě hodiny ráno."

,,Ty vole, proč to děláš ve dvě hodiny ráno? Normální lidi spí." Řekne Kuba.
,, Jenže já nejsem normální, to předce víš." Uchechtnu se a se zapřením o traktor se k němu dobelhám, abych viděl, co dělá.
,,No to vím no, proto jsi můj nejlepší kámoš, protože já taky nejsem normální." zasměje se.

,,Jo no. Co děláš? Rozvody?" Zeptám se a nakouknu na motor.
,,Jo, dával se novej klíňák, tak musím." Vysvětlí a já se zeptám.

,,Můžu?" Kuba se na mě podívá, chvilku přemýšlí, nakonec odstoupí, utře si ruce a podá mi cajky.

,,Je to tvý."