mých 7 vteřin

10

Jonášek

,,Za poslední 2 měsíce v tobě nevidím žádné pokroky." Hlesne doktoka, když se zase válím na zemi. Už dvě hodiny tady jak kokot šaším a teďka na konci té dráhy sem už ztratil sílu a hodil hubu. A tý starý babce se to zase nelíbilo.
Už mě ty její řeči začínaj štvát, neví jaký to je.

Nic jí na to neřeknu, jen se zase nějak zvednu, vezmu si věci, berle a pomalu odcházím z týhle blbý místnosti.

.

Výjdu ven a už se slzama v očích se svalím na lavičku v čekárně. Hodím své věci na zem před ten hrozný nábytek a složím si obličej do dlaní.
Už vážně nemůžu. Dneska to musím udělat, takhle to dál nejde. Nezvládám to.

,,Jony?" Leknutím sebou cuknu a pohlédnu na toho, kdo mě oslovil.
,,...Tome....?" Vydechnu rozklepaně a začíná mě pohlcovat stud a panika.
,,Co se stalo?" Zeptá se okamžitě a klekne si přede mě, přitom mi položí ruce na kolena a hledí mi do očí.
,,...nic..." Vzlyknu a hřbetem ruky si setřu slzy, stejně mi to není nic platný, protože se slzy objeví znovu.
,,Něco se určitě stalo, takhle bys tu neseděl kdyby se nic nestalo." Řekne a stále na mě kouká.
,,Tak co se teda stalo?" Zeptá se znovu, nakloní hlavu lehce na stranu a čeká na mou odpověď.

Já se ale nemám ke slovům. Nedokážu mluvit, hlavně jsem nikdy s nikým po rehábkách nemluvil. Dřív sem to dusil v sobě a pak se složil v pokoji, ale teď když chodím sám, tak se složím hned, protože už nemám sílu na to, to v sobě držet.
,,Prosím pověz mi to." Zaprosíkuje Tom a víc se ke mně přiblíží. Nesouhlasně zakývu hlavou.
,,Proč ne?" Kouká na mě jako smutný štěně, se kterým si nikdo nechce hrát a nechtěj mu vrátit sebranou pískací hračku.
,,...Nejde to..." hlesnu a vzlyknu, schovám obličej do dlaní a propuknu v pláč.

,,Ale notak, pojď sem." Řekne mile zelenoočka, sedne si vedle mě a vtáhne si mě do silněho objetí. Na nic nečekám a obejmu jeho tělo na zpět, přitom schovám svůj obličej do jeho ramene. Díky tomu moje slzy promáčejí látku jeho teplého oblečení. Jemu to ale asi nevadí, protože mě neodstrčí a ani nic neřekne, ba naopak jeho stisk objetí ještě zesílí.

,,....J...já to nezvládnu...Tome. Nemám na....na to...."

*

Uplynula půl hodina od mého složení se v čekárně a Tomovi záchrany.
Teď momentálně sesím o sedadlo vedle naproti jiným dveřím a usrkávám z kelímku teplého kakaa co mi Tom koupil v automatu o kousek vedle.
Nic neříkám, oba nic neříkáme, jen sedíme vedle sebe a v tichosti popíjíme teplé nápoje.
Já nemám sílu na to mluvit a on asi neví, co by řekl.
Možná proto mezi námi už 10 minut panuje trapné ticho.
I když asi nejvíc trapný bylo když se mě snažil Tom dostat z tamtoho křesla na tohle. To byla docela dobrá komedie.

Já neměl sílu na to se zvednout, protože se mnou ruce nemluvily a Tom nevěděl jak mi dělat podpěru, tak abych se o ty ruce nemusel opírat. Nakonec na to přišel, jenže mu nějak nedošlo, že mám 90 kilo a ne 30. Takže se tam chudák klepal pod náporem mé váhy a já ho silně litoval.
Ale byl jsem mu na jednu stranu vděčný.
Furt sem mu vděčný. Pomohl mi, doslova se strhal, aby mě posunul o takových pět metrů dál, ale nevdal se a nestěžoval si.
Byl jsem za to rád.
Jsem za něho rád.

*

,,Jestli nás někdo pozoroval, tak se asi musel válet po zemi smíchem." Probere mě z myšlenek hlas zelenoočky. Lehce sebou trhnu a trošku se pousměju.
,,To asi jo, ale jsem ti vděčnej, díky." Řeknu a podívám se na něho.
,,Není za co, rád sem ti pomohl, akorát jestli tě takhle budu tahat častěji, tak bych měl asi začít posilovat, jinak asi umřu." Zasměje se a drbne do mě.
,,Ti pučím berle, víš jak dobře se s nima namakávaj ruce a hrudník?" Řeknu s lehkým úsměvem a vzpomenu si na to jak mě berle docela dost vymakaly.

Tom se beze slova zvedne a koukne se z okna do rušné ulice. Poté se ke mně otočí a s vážnou tváří řekne.
,,Hele to sou tak dvě patra, to mi je předepíšou, ne?" Vážnost mu ale moc dlouho nevydrží a začne se smát.
Jako dobrej vtip mířenej na to, že když si zlámeš hnáty tak ti daj berle, ale na můj vkus byl docela nevhodnej, už jenom kvůli mě. (Jony je urážlivé fairytale 🙄🙄)

,,Emmm nooo...." Dostanu ze sebe, fakt mě to ranilo. Básnit o mrzáctví před mrzákem je....já nevím jak to nazvat.
Tomův výraz se během vteřiny změní z rozesmátého na zděšený a rychle ke mně přiběhne.

,,Ježiši promiň! Já to tak nemyslel! Promiň! Promiň! Promiň! Nechtěl jsem....noo tě to...urazit! Promiň! Sem hroznej debil, fakt! Promiň!" Jančí brunet se smaragdovýma očkama a já se normálně musím usmát.

Je roztomilej.

A ty urážlivej 😜😜💖💖