mých 7 vteřin

26

Jony

Nastal ten osudný den D.
Dé jako kurevsky zasranej Debilní Den!

Tom se nějak omluvil ze školy, prý už nic nepsali a jeden den se bez spaní na lavici obejde. Byl jsem mu za to vděčný. Vypadal i docela nadšeně a hrozně z něho sršela naděje a pozitivní nálada.
Já to takhle ale necítil, rozhodně nemám tu naději, jako má on a náladu nemám vůbec žádnou, radši bych ležel v posteli koukal do stropu a propadal v šílenství. Nebo bych udělal něco proto abych tady už nebyl a tohle nemusel řešit.

**

Už sedíme v čekárně a já, kdybych mohl, tak chodím celou délku té chodby a mrmlu si pro sebe jak to bude dobrý. Jenže chodit nemůžu a mrmlat mylné informace taky nemůžu.
Takže tady jen tak sedím, opřenej o opěradlo židle, nohy nějak natažený a sleduju bílou zeď před sebou. Tom sedí vedle mě a študuje nějaký časopisy, přitom mi furt čte věty co ho pobavily a nebo ho deptaj.
Usmál bych se, ale v hlavě mám úplně jiný myšlenky a pár vtípků od Tommyho je asi nevyžene. Dneska ne.

,,Tak pojďte. Můžete jít oba." Zavolá na nás sestřička ze dveří a Tom vystřelí na nohy, taky se nějak postavím a mávnu na Toma aby tady počkal. On ale nesouhlasně zakroutí hlavou a hodí po mě takovej autoritativní pohled, kterým mi jasně říká, že půjde se mnou i kdyby měl přilíst komínem.

.

Vejdeme a já se posadím s pomocí na židli u stolu za kterým sedí doktor v bílém. Tom stojí za mnou a rukama se opírá o opěradlo.
Po nepatrné chvilce doktor začne mluvit.

,,No- kde bych začal, mám toho na vás dneska více..... No tak třeba tady. Došly mi vaše papíry z rehabilitací a musím říct, že jsem docela překvapen." Řekne a já na něho vykulím oči.
,,..Jakto..?" Dostanu ze sebe a on se usměje.

.
,,Nezhoršujete se, držíte se na jedné linii a nejdete pod ní. To je dobré." Vysvětlí, já kývnu a doktor pokračuje.
,,To je jedna pozitivní věc, pak tu mám ale výsledky vašich testů a za ty tak rád nejsem." Povzdychne si, nervózně polknu.
,,Bohužel vaše poškozená mícha se jen zhoršuje a chůze jí ubližuje ještě více a nepomáhá k jejímu zotavení a vaší bezpomocné a normální chůzi. Operace by ničemu nepomohla, musíte míše ulevit...." Mluví dál a mě se v tu chvíli ztiší svět a já nevím co dělat, co říct a ani jak na to reagovat.
,,...Jsou dvě možnosti. Buď budete do konce života upoután na lůžko a nebo budete na invalidním vozíku. Berle a chůze vám a vašemu tělu neprospívá, spíše vám ubližuje. Můžete si vybrat."

Domluví doktor a já nevím co říct, nechci ani jedno. Chci zase normálně chodit a běhat. Chci zase cítit tu sílu v nohách, když dobíháte traktor jedoucí na volnoběh. Nechci někde ležet nebo sedět, chci chodit.
Když se k ničemu nemám, ozve se Tomův hlas.
,,Nejlepší by byl ten invalidní vozík, je to stokrát lepší než kdyby byl někde zavřenej jako ležák." Přitom co mluví mi položí ruku na rameno a doktor souhlasně kývne.
,,Od dnešního dne vám ruším rehabilitace a napíšu vám vše potřebné pro váš invalidní život.... Je tu ovšem poslední věc. Máte cosi v těle od té nehody a testy ukazují, že se dost možná nedožijete tak úctihodného věku a bohužel nikdy nebudete mít děti." Řekne a pro mě je to jako rána přímo do srdce.

Mezitím co Tom už vymýšlí a spekuluje s doktorem o plánu A až Zet, tak já se utápím v myšlenkách a snažím se sklidnit svůj zběsilý tep a strach, který mě teď dost silně pohltil.
V hlavě mi vyskočí jedna hlavní myšlenka, kterou teď už nikdy nevyženu z hlavy.

Já umírám.