mých 7 vteřin

31

Tomáš

Po dvou měsících, co jsem poslouchal jen "Soon you'll get better" a zařídil si ji na prvním místě na spotify wrapped, už jsem ani neočekával, že se to zlepší. Ve škole jsem nebyl schopný se soustředit, ale přesto učení byla jediná věc, u které jsem dokázal vypnout a nesoustředit se jen na bolest v hrudníku, která se mnou byla přítomna.

Ze začátku jsem byl celkem optimistickej. Poté, co jsem se vzpamatoval z šoku, jsem si stále říkal, že se brzy probere, tak do týdne, do dvou a bude to dobrý. Ale týden uběhl, pak druhý, třetí. A teď uběhl osmý a já pomalu zvažuju, že se dám na víru. Z nemocnice jsem chodil bez dobrých zpráv a návštěvy jsem omezil. Vždy jsem po nich brečel a nebyl schopný fungovat. Jakože brečel jsem a nebyl schopný fungovat pořád, ale pohled na jeho bezvládné tělo to jen zhoršoval.

Dneska jsem neměl v plánu do nemocnice jít, ale hovor od doktora Petra mě donutil přehodnotit má rozhodnutí. Jonáš se prý údajně probral.

Cítil jsem se ale celkem prázdně. Samozřejmě, že jsem měl radost, ale bylo tam něco, co mě donutilo pochybovat. Ale sám nevím o čem. Měl jsem v plánu se učit a pak se ubrečet do spaní, ale zvedl jsem se, oblékl se a šel koupit kytku. Pro něj. Vůbec jsem nevěděl, jestli má vůbec květiny rád, ale doufal jsem, že mu i tak udělá radost. Koupil jsem hodněbarevnou růži a vydal se do nemocnice.

Doktor Petr už na mě čekal a když uviděl kytku, lítostivě se usmál. ,,Je mi líto, ale to k němu vzít bohužel nemůžete. Ale to nevadí, dáme ji za okno, kde ji bude moct vidět."

Přikývl jsem a když jsem kytku umístil do vázy, převlékl jsem se do toho stupidního obleku, který jsem musel trpět a vešel za ním. Vypadal unaveně, jakoby chtěl spát, ale dejme tomu, že má smůlu. Plánoval jsem, jak budu klidný a rozvážný, ale když jsem viděl, jak na mě s radostí kouká, nedal jsem to.

Se slzami jsem se mu opatrně vrhl okolo krku a snažil se uklidnit, abych se tam nerozbrečel, jak malé dítě. To mi ale moc nešlo.

,,Neplač, lásko, notak." snažil se mě nějak utěšit, ale to mě naopak ještě víc dostalo.

,,Žiješ! B-bál jsem se." vzlykal jsem mu do ramene. Věděl jsem, že bych tohle asi dělat neměl, ale doktor za oknem mě nijak nekomentoval, takže jsem takle zůstal. Cítil jsem polibek ve vlasech a já mu dal pusu na rameno, kde jsem se vyvaloval. ,,Strašně moc jsem se bál."

Po nějaké chvíli jsem byl schopný mluvit a tak jsem se z něj opatrně zvedl a chytil ho za ruku. Druhou jsem ho hladil snad všude, kde jsem mohl a užíval si, že dýchá a žije. KURVA TO PŘEŽIL.

,,Omlouvám se." zachraptěl a hladil mou dlaň palcem.

,,Žiješ, to je hlavní. Co tě to popadlo, zlato? Co se stalo?" opřel jsem si hlavu blízko jeho a koukal do jeho smutných očí. Hladil jsem ho po vlasech a čekal. Když ke mně vzhlédl a jeho oči opustila první slza, tak jsem mu dal pusu. To ho rozbrečelo a on se přiznal.

,,Zbývá mi 5 let života, Tomáši." vzlykl a stiskl mi ruku. ,,Nebudu tu už dlouho."

Překvapeně jsem mrkal. Cože? Do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Tak proč jsi sedal na motorku?" nechápal jsem. Zavzlykal.

,,Chtěl jsem se zabít," přiznal a já nevěděl co říct, ,,ale pak jsem pomyslel na tebe a chtěl stočit řídítka, ale už bylo pozdě. Nemyslel jsem, omlouvám se-."

Pevně jsem ho obejmul a nechal po mých tvářích stékat slzy. Vzlykal mi do hrudníku a já ho hladil po zádech.

,,Víš, že by se tohle mělo řešit, že jo, kotě?" zeptal jsem se tiše. Trhaně se nadechl.

,,Ne. Nejsem žádný slaboch. Nic takovýho nepotřebuju." odmlouval a já protočil oči. Paličák to je. Políbil jsem ho do vlasů a odtáhl se, abych mu viděl do očí.

,,To, že požádáš o pomoc není slabost, Jony. Naopak. Jen silní lidi to zvládnou. Není na tom nic špatného. Nechci tohle dělat o mě, ale já bral prášky od 15. Měl jsem anorexii a silné úzkosti. Musíš pečovat o své zdraví. Ať fyzické nebo psychické. S terapeutkou jsem se naučil, jak o své mentální zdraví pečovat a i když furt nejsem nejstabilnější už tak nějak vím, jak se s tím-" mlel jsem o mém strastiplném životě, ale přerušil mě.

,,Děláš to o sobě." zamručel. Očividně tohle poslouchat nechtěl.

,,Promiň. Víš, jak to se mnou je." zmlkl jsem a můžu říct, že jsem nikdy necítil větší pocit méněcennosti, než teď. Začal jsem radši zhluboka dýchat, abych se tam nesložil.

Byli jsme v tichu a já přemýšlel, jestli nemám radši odejít.

Tomik je prostě 🤏🤏🤏🤏🤏🤏